Krajský soud v Českých Budějovicích - Odpovědnost za prodlení s dodáním mobilního domu a náhrada škody
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:7.Co.1514.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání žalované, která se bránila proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, jenž jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 104 100 Kč z důvodu porušení smluvní povinnosti v souvislosti s dodáním mobilního domu. Soud konstatoval, že žalobce i přes to, že termín dodání byl sjednán jako předběžný, byl ve své očekávané újmě oprávněný, neboť žalovaná nedodala předmět plnění v souladu s dohodnutým termínem do 30. 9. 2022. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že „k žádné modifikaci s uvedením konkrétních důvodů ze strany žalované nedošlo“. Tím pádem žalovaná se ocitla v prodlení i bez výzvy žalobce, jelikož jako dodavatel měla povinnost informovat o relevantních důvodech odložení dodávky.
V rámci dokazování byl prokázán vznik škody žalobce v důsledku nenařízení náhradního bydlení, a to ve formě nájemného a parkovného za období, kdy nebyl mobilní dům dodán. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce „musel někde bydlet, nemohl bydlet v dodávaném domě“, a uznal, že „s marným dodáním ze strany žalované je spojena příčinná souvislost s náklady žalobce“. Na základě toho bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, které žalované přikázalo nahradit škodu vzniklou porušením smlouvy a osvědčilo tak právní odpovědnost na základě § 2913 odst. 1 občanského zákoníku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:23.Co.134.2024.1
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kterým bylo určeno, že výpověď žalobkyně, týkající se ukončení pracovního poměru, je neplatná. Žalobkyně nesouhlasila s jednotlivými skutky, které jí byly ve výpovědi vytýkány, a argumentovala, že žádný z nich nedosahuje minimální intenzity porušení pracovních povinností. Soud prvního stupně shledal, že z vytýkaných 11 porušení platných předpisů se pouze u dvou mírně závažných skutků prokázalo porušení, zatímco další skutkové návrhy byly buď neprokázané, nebo nesplnily požadavky na konkrétnost podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Například soud konstatoval, že „se jednalo o tendenční snahu „nasbírat“ co nejvíce údajů pro možnou výpověď“ a zdůraznil, že žalobkyně jednala profesionálně vůči svým kolegům a dětí ve škole, čímž zmírnil potenciální závažnost vytýkaných činů.
Odvolací soud také vyjádřil, že soud prvního stupně správně zhodnotil důkazy, uvádějící, že jednotlivé skutky, především co se týče lživého informování, nedosahovaly, dle učiněných závěrů, dostatečné konkrétnosti redakčního vyjádření a času. K konkrétní situaci, kdy žalobkyně v konfliktu křičela na svou nadřízenou, odvolací soud shrnul, že takovéto jednání sice nebylo přípustné, ale nelze jej považovat za okrajový důvod výpovědi. Závěrem senát uvedl, že na základě zjištěného stavu nebylo možné považovat výpověď za platnou, a poukázala na „úmyslné zkreslování informací“ ze strany zaměstnavatele, což vedlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o žalobě z rušené držby a odvolání žalobkyně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:59.Co.232.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl ve věci žaloby z rušené držby, přičemž jeho rozhodnutí se opírá o zjištění, že žalobci, kteří jsou podnikateli v ekologickém zemědělství, podali svou žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku. Soud I. stupně uvedl, že prekluzivní lhůta začala běžet nejpozději v době, kdy žalobci prokazatelně věděli o rušení jejich práva držby a o osobě, která toto právo ohrožuje, přičemž uvedenou lhůtu žalobci překročili. Soud konstatoval, že "žalobci měli vědomost o rušebním jednání žalovaných nejpozději dne [datum], kdy se účastnili jednání o zpracování územní studie."
Odvolací soud potvrzuje, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně byly správné a nevyžadovaly další dokazování. V rámci svého rozhodnutí podrobil soud I. stupně důkazu hodnocení čestného prohlášení a zápisu ze schůze výrobního výboru, k čemuž odvolací soud dodal, že "i po poškození závory zůstaly v místě přístupu na předmětný pozemek nadále sloupky závory a umístění řetězu tak představuje jen nápravu poškození předchozí překážky." Odvolací soud shrnul, že "rušení držby práva průjezdu na propachtované pozemky ze strany žalovaných je pouze pokračováním jednání předchozích vlastníků předmětného pozemku," a na tomto základě považoval žalobu za opožděnou, proto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o určení vlastnického práva k pozemku a odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:13.Co.393.2024.1
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalobce, který se domáhal určení vlastnického práva k pozemku s tvrzením, že pozemek vydržel v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Prvostupňový soud žalobu zamítl se zdůvodněním, že žalobce i jeho předchůdci pozemek sice užívali, avšak jednalo se o nepoctivou držbu, neboť museli být si vědomi, že vykonávají právo, které jim nenáleží, vzhledem k „extrémnímu rozdílu“ ve výměře pozemku. Krajský soud v Plzni následně potvrdil zamítnutí žaloby, vycházejíc z názoru Nejvyššího soudu, že podmínkou pro mimořádné vydržení je absenci nepoctivého úmyslu držitele. Soud dospěl k závěru, že žalobce byl v průběhu vydržecí doby konfrontován s geometrickými plány a bál se, že mu zaplocená část pozemku nepatří, což podpořilo jeho nepoctivý úmysl.
Odvolací soud dále uvedl, že jakkoliv byl poměr výměr značný, jednalo se o úmyslné nepoctivé jednání žalobce. Soud tvrdil, že „jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoli poctivém úmyslu nabyvatele“. Soud zdůraznil, že žalobce s překročením hranice výměry pozemků jednal, ať už sám či prostřednictvím svých rodičů, kteří byli právníky, přičemž takovéto vědomosti jsou mu analogicky přičitatelné podle § 436 občanského zákoníku. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k pozemku, čímž potvrdil neexistenci předpokladů pro mimořádné vydržení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Potvrzení rozsudku o zneužití práva v občanskoprávním řízení
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:61.Co.202.2024.1
Krajský soud v Plzni se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, který zamítl jeho žalobu o poskytnutí informací podle § 1178 občanského zákoníku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vykazuje znaky zjevného zneužití práva, přičemž poukazoval na neúnosnost jeho požadavků a skutečnost, že žalobce vyvolává řadu soudních sporů bez opodstatnění. Odvolací soud po provedeném dokazování potvrdil, že žalobce neprokázal řádné doručení svých žádostí a předžalobních výzev žalovanému, a to včetně konkrétních, podstatných okolností, které týkaly sporu. Soud zdůraznil, že výkon práva musí mít zákonný účel a nelze jej zneužívat k poškození jiné strany.
Odvolací soud konstatoval, že i když § 1178 odst. 2 o. z. dává žalobci právo na informace, není automaticky chráněno jednání, které naplňuje znaky šikanózního výkonu práva. Soud uzavřel, že žalobcovo jednání, včetně mnoha žádostí a opakovaných žalob, je motivováno snahou zatížit žalovaného, čímž naplnilo znaky zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. Tato zjištění vedla odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu vychází z principu, že právní ochrana může být odepřena v případech, kdy je výkon práva vykonáván v rozporu s jeho účelem a zneužívá situace ve prospěch jedné strany na úkor druhé.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
13. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:60.Co.198.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, ve věci žalobce proti žalované, rozhodoval o náhradě za nepřiměřenou délku trestního řízení. Soud I. stupně zjistil, že délka řízení činila 9 let a 11 měsíců, což je "zcela zjevně nepřijatelná" doba. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o přiznání zadostiučinění ve výši 160 500 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž bylo zohledněno, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy. "Celková délka řízení" a "význam předmětu řízení pro poškozeného" vedly k tomu, že základní odškodnění bylo stanoveno na výši 18 000 Kč za rok řízení. Soud provedl korekce s ohledem na složitost řízení a jednání žalobce, které přispělo k prodloužení řízení.
Odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro "jeho nepřiměřenou délku" a že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručenému Úmluvou. Bylo zdůrazněno, že "pouhé konstatování porušení práva" nestačí k odčinění vzniklé újmy, a proto bylo čelní rozhodnutí o úhradě náhrady navýšeno o 10 % za celkovou délku řízení a další faktory. Soud uvedl, že "nelze zaujmout názor, že se žalovaný snažil prodloužit celkovou délku řízení" a konstatoval, že s ohledem na neobyčejné trvání trestního řízení, který výrazně vybočuje z obvyklé praxe, je přiznání odškodnění odůvodněné a nezbytné.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - Potvrzení rozsudku o regresním nároku za škodu z provozu vozidla způsobenou osobou bez řidičského oprávnění
11. 9. 2024
ECLI:CZ:KSUL:2024:12.Co.136.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu, který zamítl odvolání žalovaného proti rozhodnutí o regresním nároku žalobkyně na zaplacení částky 87 514 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako pronajímatel vozidla odpovídá za škodu, kterou způsobil nepovolený řidič, jemuž vozidlo svěřil. Okresní soud konstatoval, že „žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti... předal vozidlo osobě, které byl uložen zákaz řízení“. Tím se žalobkyně stala pojištěnou podle § 10 odst. 1 písm. j) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a má právo na částku, kterou vyplatila poškozeným.
Krajský soud potvrdil skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný neprokázal, že by v době převzetí vozidla nebyl v ČR, což by mohlo ovlivnit jeho odpovědnost. Krajský soud konstatoval, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že v době převzetí vozidla nebyl v ČR“. Tento argument žalovaného byl v odvolacím řízení považován za nový a nepřípustný, což potvrzuje princip neúplné apelace, podle něhož se odvolací soud nezabývá novými skutečnostmi, které nebyly uvedeny v prvním stupni.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Určení vlastnického práva k pozemku a navazující soudní spor o hranici mezi pozemky.
10. 9. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.130.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl ve věci určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. **Anonymizováno** v k. ú. **adresa**. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky probíhá dlouhodobý spor ohledně hranice pozemků, který byl vyřešen na základě důkazu posudku, jenž potvrdil, že plot odpovídá skutečné hranici. Soud uvedl, že „od poloviny 20. století se mezi pozemky nachází plot, který dle svědka existuje začátku let 60. a celkově podporuje vlastnická práva žalobce“. Soud také zdůraznil, že znalci v předchozích řízeních použil historické mapy, které určily, že hranice ve skutečnosti vede podle jiného vymezení, než co je zaneseno v katastru nemovitostí, a rozhodl, že „žalobce se stal vlastníkem tohoto pozemku a zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem“.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalované bylo nepodložené, neboť většina argumentů míjela meritum věci. Soud zdůraznil, že žalovaná neprokázala své argumenty proti posudku a „žádný důkaz, který by uváděl jakékoliv skutečnosti zpochybňující závěry soudů, nebyl předložen“. K rozhodnutí soud dospěl na základě odborných posudků, které sice zohlednily svědecké výpovědi, ale konečný závěr byl opřen o objektivní historická data. Soud konstatoval, že „je nutno vycházet z odborných znalostí, které určí vlastnickou hranici na základě historických katastrálních podkladů“.
Krajský soud v Brně - Náhrada nákladů řízení a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSBR:2025:27.Co.36.2025.1
Krajský soud v Brně se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně, který uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38 404,84 Kč a 95 178,78 Kč, ale zároveň mu uložil povinnost nahradit Českému státu náklady řízení ve výši 8 236 Kč. Žalobce namítal, že podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát právo na náhradu nákladů řízení jen proti účastníkům, jimž vznikla povinnost k náhradě nákladů řízení vůči druhé straně. Krajský soud konstatoval, že žalobce měl pravdu, když byl v řízení úspěšnější a povinnost hradit náklady státu mu nevznikla, neboť žalované povinnost k náhradě takových nákladů nebyla uložena.
Odvolací soud tedy rozhodl, že IV. výrok rozsudku soudu prvního stupně se mění a „žalobci se povinnost k náhradě nákladů řízení státu neukládá“. Krajský soud rovněž odkázal na judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu, zdůrazňující, že pokud účastníkovi řízení nenáleží náhrada nákladů vůči protistraně, nemá stát ani nárok na náhradu výdajů advokáta ustanoveného jako opatrovník. Tímto rozhodnutím se vyjasnila situace, kdy stát nemá právo na pokrytí nákladů, pokud účastníkovi řízení nevzniklo právo na náhradu vůči druhé straně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o určení vlastnictví pozemku a odvolání proti rozsudku soudu I. stupně
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSBR:2024:37.Co.15.2024.1
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově, který určil, že žalobce je vlastníkem pozemku a že stavba sklepa na tomto pozemku nezasahuje do sousedního pozemku žalované. Soud zdůraznil, že „v posuzované věci se nejedná o určovací žalobu dle § 80 písm. c) o. s. ř., ale o žalobu na určení právní skutečnosti, u níž není třeba prokazovat naléhavý právní zájem žalobce“. Dále soud konstatoval, že „vlastnická hranice mezi pozemky byla objektivně zjistitelná“ a že „odvoláním napadený rozsudek... představuje řešení občanskoprávních námitek uplatněných žalovanou ve stavebním řízení“.
Žalovaná v odvolání namítala, že soud I. stupně nesprávně určil vlastnictví žalobce a zpochybnila závěry znaleckého posudku, avšak soud konstatoval, že „sama nepředložila žádný důkaz, jenž by byl způsobilý odborné závěry znalce vyvrátit“. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že žalovaná měla možnost vyjádřit se k připuštění změny žaloby, což neučinila. Soud dodal, že „námitky, které uvádí žalovaná ve svém obsáhlém odvolání, jsou jen rekapitulací její tvrzení a obsahu podání učiněných již v průběhu řízení před soudem I. stupně“.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Nárok na výživné manželky a přezkum rozsudku o jeho výši.
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:11.Co.27.2025.1
Krajský soud v Ostravě rozhodl o výživném manželky, ve věci, kdy okresní soud uložil žalovanému povinnost platit částku 15.000 Kč měsíčně na výživu žalobkyně od 4. 6. 2024. Soud zjistil, že "tvrzení žalobkyně, že byla dne 27. 4. 2024 žalovaným napadena, nebylo ničím prokázáno". Okolnosti opuštění domácnosti žalobkyní byly sporné a soud zdůraznil, že "žádné stopy po zraněních způsobených žalovaným na těle žalobkyně nebyly nalezeny". Soud také potvrdil, že žalobkyně neměla schopnost dosahovat vyšších příjmů, neboť se starala o nezletilé dítě, zatímco žalovaný měl měsíční příjem přibližně 59.170 Kč.
Krajský soud následně zrušil část výroku okresního soudu, týkající se povinnosti žalovaného platit výživu od 19. 3. 2025, vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby žalobkyně, a potvrdil výši výživného v částce 15.000 Kč pro období od 4. 6. 2024 do 18. 3. 2025. Soud tak konstatoval, že "výživné v částce 15.000 Kč bylo stanoveno v souladu s ust. § 697 odst. 1 věta první o. z.", a to s přihlédnutím k potřebám žalobkyně a příjmům žalovaného, zatímco jeho výdaje na bydlení, dopravu a výživné pro dítě činily přibližně 17.500 Kč měsíčně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Nárok na zaplacení z půjčky: Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:23.Co.82.2025.1
Krajský soud v Praze v odvolacím řízení zkoumal rozsudek Okresního soudu v Příbrami, který určil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 18 435 Kč, avšak zamítl další požadavek žalobce na částku 28 065 Kč s odkazem na neplatnost smlouvy o zápůjčce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, což vedlo k neplatnosti smlouvy o úvěru. Soud klasifikoval vzájemně poskytnuté plnění jako bezdůvodné obohacení a uznal, že žalobce má právo na vrácení částky 18 435 Kč. Na to Krajský soud reagoval, že odvolání žalobce není důvodné a potvrdil zamítavý výrok II. a III. soudu prvního stupně.
Odvolací soud se zaměřil na skutečnost, že žalobce neprokázal, že by mezi účastníky vznikl platný smluvní vztah. Bylo zjištěno, že předložená smlouva o zápůjčce nebyla řádně podepsána a argumenty žalobce ohledně úvěruschopnosti žalovaného nebyly důvěryhodné. Podle Krajského soudu byla zjištění soudu prvního stupně správná, přičemž dodal, že absentovala jakákoli evidence o platném uzavření smlouvy, a proto se neshledal důvod pro zpochybnění neplatnosti smlouvy o úvěru. Soud tak uzavřel, že "žalobkyně neprokázala, že by smlouva byla uzavřena v souladu s platnými právními předpisy" a potvrdil závěr soudu prvního stupně v celém rozsahu, s čímž se ztotožnil i v otázce náhrady nákladů řízení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Odvolání ve věci určení vlastnického práva k pozemkům
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:21.Co.170.2024.1
Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce, který zamítl žalobu žalobkyně na určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 166/2 a parc. č. st. 141/2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla prokázat nabytí vlastnického práva na základě dědění ani na základě vydržení. Podle soudního zjištění právní předchůdci žalobkyně neměli žádný řádný titul pro nabytí držby a sporné pozemky se nikdy nestaly součástí jejich vlastnictví. Soud prvoinstančně konstatoval, že „žalobkyně od počátku velmi dobře ví, že jí předmětné pozemky ve skutečnosti nepatří a její úmysl je nepoctivý“. Argumentace žalobkyně o dlouhodobém užívání pozemků s odkazem na dobré víry byla shledána neprokázanou a ve vzájemném hodnocení vyjádřených tvrzení byla považována za rozpornou.
Krajský soud potvrdil, že podmínky pro mimořádné vydržení nebyly naplněny, neboť i v případě prokázané držby by „muselo být zřejmé, že svým jednáním činí újmu skutečnému vlastníkovi“. Soud uvedl, že žalobkyně ani její právní předchůdci se k pozemkům nikdy nechovali jako vlastníci a neprokázali, že by by drželi s poctivým úmyslem. Soud uznal, že bylo prokázáno, že žalowany déle než 20 let vykonával daňovou povinnost k těmto pozemkům, a tudíž byl považován za skutečného vlastníka, zatímco žalobkyně se nikdy proti jeho jednání nebránila. Tímto rozhodnutím byl potvrzen právní názor soudu prvního stupně ohledně nepoctivosti záměru žalobkyně, což vedlo k zamítnutí její žaloby.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:75.Co.173.2024.1
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu. Okresní soud zjistil, že během manželství účastníci nabyli nemovitost, přičemž část kupní ceny ve výši 800 000 Kč byla uhrazena ze zdrojů žalobce, konkrétně prostřednictvím daru od jeho matky. Soud dle § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku dospěl k závěru, že žalobce má nárok na vrácení této částky, protože ji vynaložil na majetek, který patřil do společného jmění manželů. Krajský soud také potvrdil, že matka žalobce vnesla hodnotu odpovídající této částce do společného majetku, když darovala pohledávku v této výši žalobci, což bylo důležité pro posouzení vnosu.
V rámci odvolacího řízení žalovaná zpochybnila skutkové zjištění a tvrdila, že žádné peníze v hotovosti nebyly vyplaceny. Krajský soud se však postavil za závěry okresního soudu, že prodej bytu matky žalobce byl simulovaným právním jednáním sloužícím k zajištění hypotečního úvěru. Případné argumenty žalované o tom, že žalobce nepředložil dostatečné důkazy o vnosu, krajský soud vyhodnotil jako nedostatečné. Soud akceptoval, že k žádné faktické transakci nedošlo, avšak bylo prokázáno, že matka žalobce zamýšlela poskytnout synovi dar, což podpořilo závěr o nároku na vrácení prostředků. Krajský soud zdůraznil, že důvodem pro potvrzení rozsudku byl jednoznačný skutkový stav a záměr matky darovat žalobci část prostředků na koupi společného majetku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Potvrzení rozsudku o zaplacení pohledávky za dodané obědy a náhradu nákladů řízení
15. 7. 2025
ECLI:CZ:KSPL:2025:64.Co.185.2025.1
Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 19 435 Kč s úrokem z prodlení. Soud vycházel ze skutkového zjištění, že žalovaný objednával obědy pro své zaměstnance a v hotovosti je platil. "Došlo tak ústně k uzavření platné kupní smlouvy, ve které byl sjednán předmět koupě i jeho cena to je 115 Kč za jeden oběd," citoval soud, a důvody žaloby podpořil listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi. Neuvěřil tvrzením žalovaného, že smlouvu neuzavřel a že si obědy měli platit zaměstnanci sami, neboť soud konstatoval, že žalovaným předložené důkazy neprokázaly jeho obhajobu.
Odvolací soud také přezkoumal, zda žalovaný byl pasivně legitimován, a dospěl k závěru, že žalobce svou pohledávku prokázal. Soud uvedl: "Žalovaný tento závěr nevyvrátil žádným důkazem, kromě svého tvrzení." Kromě toho soud upozornil na fakt, že žalovaný podnikal bez souhlasu insolvenčního správce, což jej samo o sobě dostalo do složité situace. Odvolací soud podtrhl, že všechny důkazní materiály a svědecké výpovědi potvrdily existenci rámcové smlouvy o dodávce obědů, což vedlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
