Krajský soud v Českých Budějovicích - Odpovědnost za prodlení s dodáním mobilního domu a náhrada škody
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:7.Co.1514.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání žalované, která se bránila proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, jenž jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 104 100 Kč z důvodu porušení smluvní povinnosti v souvislosti s dodáním mobilního domu. Soud konstatoval, že žalobce i přes to, že termín dodání byl sjednán jako předběžný, byl ve své očekávané újmě oprávněný, neboť žalovaná nedodala předmět plnění v souladu s dohodnutým termínem do 30. 9. 2022. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že „k žádné modifikaci s uvedením konkrétních důvodů ze strany žalované nedošlo“. Tím pádem žalovaná se ocitla v prodlení i bez výzvy žalobce, jelikož jako dodavatel měla povinnost informovat o relevantních důvodech odložení dodávky.
V rámci dokazování byl prokázán vznik škody žalobce v důsledku nenařízení náhradního bydlení, a to ve formě nájemného a parkovného za období, kdy nebyl mobilní dům dodán. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce „musel někde bydlet, nemohl bydlet v dodávaném domě“, a uznal, že „s marným dodáním ze strany žalované je spojena příčinná souvislost s náklady žalobce“. Na základě toho bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, které žalované přikázalo nahradit škodu vzniklou porušením smlouvy a osvědčilo tak právní odpovědnost na základě § 2913 odst. 1 občanského zákoníku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:23.Co.134.2024.1
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kterým bylo určeno, že výpověď žalobkyně, týkající se ukončení pracovního poměru, je neplatná. Žalobkyně nesouhlasila s jednotlivými skutky, které jí byly ve výpovědi vytýkány, a argumentovala, že žádný z nich nedosahuje minimální intenzity porušení pracovních povinností. Soud prvního stupně shledal, že z vytýkaných 11 porušení platných předpisů se pouze u dvou mírně závažných skutků prokázalo porušení, zatímco další skutkové návrhy byly buď neprokázané, nebo nesplnily požadavky na konkrétnost podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Například soud konstatoval, že „se jednalo o tendenční snahu „nasbírat“ co nejvíce údajů pro možnou výpověď“ a zdůraznil, že žalobkyně jednala profesionálně vůči svým kolegům a dětí ve škole, čímž zmírnil potenciální závažnost vytýkaných činů.
Odvolací soud také vyjádřil, že soud prvního stupně správně zhodnotil důkazy, uvádějící, že jednotlivé skutky, především co se týče lživého informování, nedosahovaly, dle učiněných závěrů, dostatečné konkrétnosti redakčního vyjádření a času. K konkrétní situaci, kdy žalobkyně v konfliktu křičela na svou nadřízenou, odvolací soud shrnul, že takovéto jednání sice nebylo přípustné, ale nelze jej považovat za okrajový důvod výpovědi. Závěrem senát uvedl, že na základě zjištěného stavu nebylo možné považovat výpověď za platnou, a poukázala na „úmyslné zkreslování informací“ ze strany zaměstnavatele, což vedlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o žalobě z rušené držby a odvolání žalobkyně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:59.Co.232.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl ve věci žaloby z rušené držby, přičemž jeho rozhodnutí se opírá o zjištění, že žalobci, kteří jsou podnikateli v ekologickém zemědělství, podali svou žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku. Soud I. stupně uvedl, že prekluzivní lhůta začala běžet nejpozději v době, kdy žalobci prokazatelně věděli o rušení jejich práva držby a o osobě, která toto právo ohrožuje, přičemž uvedenou lhůtu žalobci překročili. Soud konstatoval, že "žalobci měli vědomost o rušebním jednání žalovaných nejpozději dne [datum], kdy se účastnili jednání o zpracování územní studie."
Odvolací soud potvrzuje, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně byly správné a nevyžadovaly další dokazování. V rámci svého rozhodnutí podrobil soud I. stupně důkazu hodnocení čestného prohlášení a zápisu ze schůze výrobního výboru, k čemuž odvolací soud dodal, že "i po poškození závory zůstaly v místě přístupu na předmětný pozemek nadále sloupky závory a umístění řetězu tak představuje jen nápravu poškození předchozí překážky." Odvolací soud shrnul, že "rušení držby práva průjezdu na propachtované pozemky ze strany žalovaných je pouze pokračováním jednání předchozích vlastníků předmětného pozemku," a na tomto základě považoval žalobu za opožděnou, proto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o určení vlastnického práva k pozemku a odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:13.Co.393.2024.1
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalobce, který se domáhal určení vlastnického práva k pozemku s tvrzením, že pozemek vydržel v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Prvostupňový soud žalobu zamítl se zdůvodněním, že žalobce i jeho předchůdci pozemek sice užívali, avšak jednalo se o nepoctivou držbu, neboť museli být si vědomi, že vykonávají právo, které jim nenáleží, vzhledem k „extrémnímu rozdílu“ ve výměře pozemku. Krajský soud v Plzni následně potvrdil zamítnutí žaloby, vycházejíc z názoru Nejvyššího soudu, že podmínkou pro mimořádné vydržení je absenci nepoctivého úmyslu držitele. Soud dospěl k závěru, že žalobce byl v průběhu vydržecí doby konfrontován s geometrickými plány a bál se, že mu zaplocená část pozemku nepatří, což podpořilo jeho nepoctivý úmysl.
Odvolací soud dále uvedl, že jakkoliv byl poměr výměr značný, jednalo se o úmyslné nepoctivé jednání žalobce. Soud tvrdil, že „jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoli poctivém úmyslu nabyvatele“. Soud zdůraznil, že žalobce s překročením hranice výměry pozemků jednal, ať už sám či prostřednictvím svých rodičů, kteří byli právníky, přičemž takovéto vědomosti jsou mu analogicky přičitatelné podle § 436 občanského zákoníku. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k pozemku, čímž potvrdil neexistenci předpokladů pro mimořádné vydržení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Potvrzení rozsudku o zneužití práva v občanskoprávním řízení
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:61.Co.202.2024.1
Krajský soud v Plzni se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, který zamítl jeho žalobu o poskytnutí informací podle § 1178 občanského zákoníku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vykazuje znaky zjevného zneužití práva, přičemž poukazoval na neúnosnost jeho požadavků a skutečnost, že žalobce vyvolává řadu soudních sporů bez opodstatnění. Odvolací soud po provedeném dokazování potvrdil, že žalobce neprokázal řádné doručení svých žádostí a předžalobních výzev žalovanému, a to včetně konkrétních, podstatných okolností, které týkaly sporu. Soud zdůraznil, že výkon práva musí mít zákonný účel a nelze jej zneužívat k poškození jiné strany.
Odvolací soud konstatoval, že i když § 1178 odst. 2 o. z. dává žalobci právo na informace, není automaticky chráněno jednání, které naplňuje znaky šikanózního výkonu práva. Soud uzavřel, že žalobcovo jednání, včetně mnoha žádostí a opakovaných žalob, je motivováno snahou zatížit žalovaného, čímž naplnilo znaky zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. Tato zjištění vedla odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu vychází z principu, že právní ochrana může být odepřena v případech, kdy je výkon práva vykonáván v rozporu s jeho účelem a zneužívá situace ve prospěch jedné strany na úkor druhé.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
13. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:60.Co.198.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, ve věci žalobce proti žalované, rozhodoval o náhradě za nepřiměřenou délku trestního řízení. Soud I. stupně zjistil, že délka řízení činila 9 let a 11 měsíců, což je "zcela zjevně nepřijatelná" doba. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o přiznání zadostiučinění ve výši 160 500 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž bylo zohledněno, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy. "Celková délka řízení" a "význam předmětu řízení pro poškozeného" vedly k tomu, že základní odškodnění bylo stanoveno na výši 18 000 Kč za rok řízení. Soud provedl korekce s ohledem na složitost řízení a jednání žalobce, které přispělo k prodloužení řízení.
Odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro "jeho nepřiměřenou délku" a že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručenému Úmluvou. Bylo zdůrazněno, že "pouhé konstatování porušení práva" nestačí k odčinění vzniklé újmy, a proto bylo čelní rozhodnutí o úhradě náhrady navýšeno o 10 % za celkovou délku řízení a další faktory. Soud uvedl, že "nelze zaujmout názor, že se žalovaný snažil prodloužit celkovou délku řízení" a konstatoval, že s ohledem na neobyčejné trvání trestního řízení, který výrazně vybočuje z obvyklé praxe, je přiznání odškodnění odůvodněné a nezbytné.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - Potvrzení rozsudku o regresním nároku za škodu z provozu vozidla způsobenou osobou bez řidičského oprávnění
11. 9. 2024
ECLI:CZ:KSUL:2024:12.Co.136.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu, který zamítl odvolání žalovaného proti rozhodnutí o regresním nároku žalobkyně na zaplacení částky 87 514 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako pronajímatel vozidla odpovídá za škodu, kterou způsobil nepovolený řidič, jemuž vozidlo svěřil. Okresní soud konstatoval, že „žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti... předal vozidlo osobě, které byl uložen zákaz řízení“. Tím se žalobkyně stala pojištěnou podle § 10 odst. 1 písm. j) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a má právo na částku, kterou vyplatila poškozeným.
Krajský soud potvrdil skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný neprokázal, že by v době převzetí vozidla nebyl v ČR, což by mohlo ovlivnit jeho odpovědnost. Krajský soud konstatoval, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že v době převzetí vozidla nebyl v ČR“. Tento argument žalovaného byl v odvolacím řízení považován za nový a nepřípustný, což potvrzuje princip neúplné apelace, podle něhož se odvolací soud nezabývá novými skutečnostmi, které nebyly uvedeny v prvním stupni.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Určení vlastnického práva k pozemku a navazující soudní spor o hranici mezi pozemky.
10. 9. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.130.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl ve věci určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. **Anonymizováno** v k. ú. **adresa**. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky probíhá dlouhodobý spor ohledně hranice pozemků, který byl vyřešen na základě důkazu posudku, jenž potvrdil, že plot odpovídá skutečné hranici. Soud uvedl, že „od poloviny 20. století se mezi pozemky nachází plot, který dle svědka existuje začátku let 60. a celkově podporuje vlastnická práva žalobce“. Soud také zdůraznil, že znalci v předchozích řízeních použil historické mapy, které určily, že hranice ve skutečnosti vede podle jiného vymezení, než co je zaneseno v katastru nemovitostí, a rozhodl, že „žalobce se stal vlastníkem tohoto pozemku a zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem“.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalované bylo nepodložené, neboť většina argumentů míjela meritum věci. Soud zdůraznil, že žalovaná neprokázala své argumenty proti posudku a „žádný důkaz, který by uváděl jakékoliv skutečnosti zpochybňující závěry soudů, nebyl předložen“. K rozhodnutí soud dospěl na základě odborných posudků, které sice zohlednily svědecké výpovědi, ale konečný závěr byl opřen o objektivní historická data. Soud konstatoval, že „je nutno vycházet z odborných znalostí, které určí vlastnickou hranici na základě historických katastrálních podkladů“.
Krajský soud v Praze - Rozhodnutí Krajského soudu v Praze o náhradě újmy z pracovního úrazu
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2024:23.Co.213.2023.1
Krajský soud v Praze přezkoumal rozsudek Okresního soudu Praha - východ, kterým žalobce uplatnil nárok na náhradu újmy způsobené pracovním úrazem ze dne 13. března 2016. Žalobce požadoval od žalované náhradu za bolestné, ztížení společenského uplatnění, náhradu nákladů na znalecké posudky a ztrátu na výdělku za období od 1. července 2019 do 30. června 2020. Soud prvního stupně rozhodl, že žalobci náleží úroky z prodlení ohledně bolestného, ztížení a náhladů na znalecké posudky, ale zamítl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Krajský soud potvrdil, že "dočasná pracovní neschopnost pro období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 byla vykazována pro obecné onemocnění, které nesouviselo s pracovním úrazem." Provedené znalecké posudky potvrdily, že uvedená doba pracovní neschopnosti nebyla důsledkem pracovního úrazu, ale jiných zdravotních obtíží.
Krajský soud také zvážil otázku nákladů řízení a konstatoval, že žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 50 % z účelně vynaložených nákladů, zatímco žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána kvůli jejím poměrům. Jak uvedl soud, "při zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby se vychází z procesního úspěchu," a vzhledem k okolnostem případu soud shledal, že "bylo absurdní, kdyby žalovaná hradila náklady vyplývající z dokazování, jež přispělo k jejímu úspěchu." Soud považoval za zásadní, že "skutečnou příčinou žalobcovy dočasné pracovní neschopnosti nebyl pracovního úraz, ale degenerativní proces kolenního kloubu."
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Odvolání ve věci zaplacení dluhu z úvěru a náhrady nákladů řízení.
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:19.Co.1589.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 207 505,85 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč. Odvolací soud v souladu s § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přijal závěr, že smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce jsou neplatné, protože nebyla dostatečně posouzena schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud konstatoval, že "žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení" a má povinnost vrátit "poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem".
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše splátek, přičemž potvrzuje, že "možnostem žalovaného odpovídá stanovení splatnosti částky 204 106,08 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně". Současně však stanovil, že žalovaný své závazky má splácet pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že při prodlení s jakoukoliv splátkou může věřitel (žalobce) uplatnit zesplatnění celého dluhu. Soud odmítl návrh žalobce na určení vyšších splátek s odůvodněním, že žalobce v řízení nepředložil dostatečné důkazy o neschopnosti žalovaného splácet dlužnou částku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - "Náhrada škody za protiprávní užívání pozemku – Odvolací soud upravuje výši bezdůvodného obohacení a náhrady nákladů řízení."
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2024:69.Co.170.2024.1
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl ve věci bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně žádala o náhradu za protiprávní užívání pozemku žalovanými. Soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit částku 327.399 Kč včetně úroků z prodlení, přičemž soud vycházel z obvyklého nájemného, které bylo stanovené na základě znaleckého posudku. Odvolací soud v rámci řízení konstatoval, že základem nároku nebylo sporné užívání pozemku, ale pouze otázka výše peněžité náhrady za toto užívání. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že "peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného".
V rámci posouzení odvolání soud zdůraznil, že znalecký posudek splnil všechny formální náležitosti a metodika jeho vypracování byla přiměřená. Byly aplikovány tři různé metody ocenění, přičemž simulovaný způsob vykázal nejvyšší vypovídací schopnost. Vzhledem k absenci komparativního materiálu soud uvedl, že nebylo možné použít srovnávací metody, a proto "soud vyšel ze závěrů revizního znaleckého posudku podle způsobu ocenění stanoveného simulovaným způsobem." Soud dále potvrdil výši bezdůvodného obohacení za příslušné období a správnost výpočtu odvodil z odůvodnění okresního soudu, čímž byl poskytnut pevný základ pro rozhodnutí o náhradě.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Rozhodnutí o určení vlastnického práva k pozemkům
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:22.Co.169.2024.1
Krajský soud v Praze v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu žalobce o určení vlastnického práva k pozemkům, jejichž vlastnické právo bylo zapsáno na žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, protože nárok na vydání sporných pozemků na základě restitučního řízení nebyl dosud vyřešen. Jak soud uvedl, „pokud žalobce domáhá vydání sporných pozemků v restitučním řízení, nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě v rámci soudního řízení, neboť jeho právo není ohroženo“, a rovněž že „vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí brání také skutečnost, že ohledně nemovitostí, jichž se vklad týká, byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona o půdě“.
Odvolací soud podotkl, že žalobce, aniž by byl schopen prokázat oprávněnost své držby, užíval pozemky společně s jinými osobami jako komunikaci. Vzhledem k tomu, že sporné pozemky nejsou součástí jeho vlastnického práva a mají veřejný charakter, soud konstatoval, že „užívání pozemku jako komunikace nezakládá držbu způsobilou k vydržení“. Žalobce se tedy nemůže považovat za vlastníka sporných pozemků, neboť „držitelská práva se musí opírat o titul, který žalobce neprokázal“. Přestože žalobce předložil argumentaci o uplatnění nároku na vydržení, tyto námitky byly odmítnuty s ohledem na zjištění, že pozemky byly užívány i jinými osobami a neměly charakter soukromé vlastnictví.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Rozhodnutí o vyklizení bytu
7. 2. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2024:57.Co.252.2024.1
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné, jímž byla uložena žalovanému povinnost vyklidit byt, neboť nájemní poměr k bytu zanikl uplynutím doby 14. 6. 2023. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, což vyžaduje ochranu vlastnického práva žalobkyně podle § 1040 občanského zákoníku. Dále soud zamítl odvolací námitky žalovaného, který argumentoval proti vyloučení aplikace § 2285, s poukazem na dobré mravy a na svou slabší smluvní pozici jako nezpravené osoby v otázce práva; odvolací soud objevil, že "požadavek žalobce na vyklizení není uplatněn v rozporu s dobrými mravy" a že žalobkyně nezneužívá své právo.
Soud rovněž podrobně zhodnotil argumenty žalovaného a konstatoval, že okolnosti, které uvádí, neodpovídají "zcela mimořádnému případu". K tomu soud uvedl, že "zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva má být až poslední možností". V rámci obiter dictum se soud vyjádřil k otázce sledování zásady úspěchu ve věci a poukázal na to, že konkrétní poměry žalovaného, i když se jeví obtížné, zatím nebyly důvodem pro změnu této zásady. Rozhodnutí se zakládá na hloubkové analýze a dává jasně najevo, že soud poskytl ochranu vlastnického práva žalobkyně správním způsobem.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Náhrada projevu vůle v nákladech řízení spojených s kupní smlouvou a porušením předkupního práva.
7. 2. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2024:16.Co.73.2023.1
Krajský soud v Ostravě rozhodl v odvolacím řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaného týkajícího se uzavření kupní smlouvy. Žalobce se domáhal převedení spoluvlastnického podílu na nemovitosti, přičemž tvrdil, že žalovaný porušil jeho předkupní právo podle § 1124 odst. 1 občanského zákoníku tím, že podíl prodal bez nabídnutí stávajícím spoluvlastníkům. Soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného, avšak odvolací soud konstatoval, že hlavní interventka, která měla rovněž předkupní právo, se svého práva nevzdala, a proto žalobce nebyl oprávněn toto právo vykonat v plném rozsahu sám. Odvolací soud poukázal na závěr Nejvyššího soudu, že „předkupní právo spoluvlastníků, kteří podíl vykoupit nechtějí, přiroste ostatním spoluvlastníkům“, což potvrzuje, že sdělení hlavní interventky o nezájmu o odkoupení podílu jasně vymezovalo její postoj ke spoluvlastnictví.
Odvolací soud nakonec změnil rozsudek soudu prvního stupně tím způsobem, že zamítl žalobu hlavní interventky o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy, avšak potvrdil ve zbývající části. Krajský soud k tomu dodal, že v případech, kdy je předkupní právo porušeno, jiné spoluvlastnické právo zůstává nezrušitelné, pokud nedojde k výslovnému vzdání se tohoto práva tím druhým spoluvlastníkem. Důležité je, že „výkladu projevu vůle má význam tehdy, je-li účastníkem projevená vůle nejasná či nejednoznačná“, a v daném případě byla vůle hlavní interventky dostatečně jasně vyjádřena.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - Návrh na určení neúčinnosti darovací smlouvy nemovitosti a zřízení služebnosti
7. 2. 2025
ECLI:CZ:KSUL:2024:95.Co.360.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek okresního soudu, který určil neúčinnost smlouvy o darování nemovitosti a o zřízení služebnosti uzavřené dne 30. března 2021 mezi žalovanými 3) a 4) jako dárci a nezletilými žalovanými 1) a 2) jako obdarovanými. Soud konstatoval, že „ze zásahu žalovaných do majetkové sféry žalobkyně došlo ke zkrácení její pohledávky,“ což podpořilo tvrzení, že darování bylo provedeno s úmyslem zkrátit věřitele. Soud zdůraznil, že podle § 591 občanského zákoníku „odporovatelnost bezúplatných právních jednání dlužníka není podmíněna vinou dlužníka, což znamená, že pro úspěch žaloby není třeba prokazovat úmysl dlužníka na zkrácení věřitele.“
Soud dále uvedl, že „pokud dlužník, tedy žalovaná 3), převádí majetek na třetí osobu, ačkoli má závazky, porušuje tím právo věřitele na uspokojení vykonatelné pohledávky.“ V kontextu darovací smlouvy soud nemohl akceptovat odvolání žalovaných 1) a 2), které namítaly nedostatek pasivní legitimace žalovaných 3) a 4), protože podle soudu bylo zjevné, že „žalovaní 3) a 4) nabyli z darovací smlouvy prospěch, což nijak nemění fakt, že smlouva byla vůči žalobkyni právně neúčinná.“ Krajský soud konečně potvrdil, že nároky žalobkyně zůstávají neuhrazené a nezletilé žalované nemohou být odškodněny na úkor žalobkyně.
