Krajský soud v Českých Budějovicích - Odpovědnost za prodlení s dodáním mobilního domu a náhrada škody
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:7.Co.1514.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání žalované, která se bránila proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, jenž jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 104 100 Kč z důvodu porušení smluvní povinnosti v souvislosti s dodáním mobilního domu. Soud konstatoval, že žalobce i přes to, že termín dodání byl sjednán jako předběžný, byl ve své očekávané újmě oprávněný, neboť žalovaná nedodala předmět plnění v souladu s dohodnutým termínem do 30. 9. 2022. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že „k žádné modifikaci s uvedením konkrétních důvodů ze strany žalované nedošlo“. Tím pádem žalovaná se ocitla v prodlení i bez výzvy žalobce, jelikož jako dodavatel měla povinnost informovat o relevantních důvodech odložení dodávky.
V rámci dokazování byl prokázán vznik škody žalobce v důsledku nenařízení náhradního bydlení, a to ve formě nájemného a parkovného za období, kdy nebyl mobilní dům dodán. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce „musel někde bydlet, nemohl bydlet v dodávaném domě“, a uznal, že „s marným dodáním ze strany žalované je spojena příčinná souvislost s náklady žalobce“. Na základě toho bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, které žalované přikázalo nahradit škodu vzniklou porušením smlouvy a osvědčilo tak právní odpovědnost na základě § 2913 odst. 1 občanského zákoníku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:23.Co.134.2024.1
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kterým bylo určeno, že výpověď žalobkyně, týkající se ukončení pracovního poměru, je neplatná. Žalobkyně nesouhlasila s jednotlivými skutky, které jí byly ve výpovědi vytýkány, a argumentovala, že žádný z nich nedosahuje minimální intenzity porušení pracovních povinností. Soud prvního stupně shledal, že z vytýkaných 11 porušení platných předpisů se pouze u dvou mírně závažných skutků prokázalo porušení, zatímco další skutkové návrhy byly buď neprokázané, nebo nesplnily požadavky na konkrétnost podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Například soud konstatoval, že „se jednalo o tendenční snahu „nasbírat“ co nejvíce údajů pro možnou výpověď“ a zdůraznil, že žalobkyně jednala profesionálně vůči svým kolegům a dětí ve škole, čímž zmírnil potenciální závažnost vytýkaných činů.
Odvolací soud také vyjádřil, že soud prvního stupně správně zhodnotil důkazy, uvádějící, že jednotlivé skutky, především co se týče lživého informování, nedosahovaly, dle učiněných závěrů, dostatečné konkrétnosti redakčního vyjádření a času. K konkrétní situaci, kdy žalobkyně v konfliktu křičela na svou nadřízenou, odvolací soud shrnul, že takovéto jednání sice nebylo přípustné, ale nelze jej považovat za okrajový důvod výpovědi. Závěrem senát uvedl, že na základě zjištěného stavu nebylo možné považovat výpověď za platnou, a poukázala na „úmyslné zkreslování informací“ ze strany zaměstnavatele, což vedlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o žalobě z rušené držby a odvolání žalobkyně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:59.Co.232.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl ve věci žaloby z rušené držby, přičemž jeho rozhodnutí se opírá o zjištění, že žalobci, kteří jsou podnikateli v ekologickém zemědělství, podali svou žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku. Soud I. stupně uvedl, že prekluzivní lhůta začala běžet nejpozději v době, kdy žalobci prokazatelně věděli o rušení jejich práva držby a o osobě, která toto právo ohrožuje, přičemž uvedenou lhůtu žalobci překročili. Soud konstatoval, že "žalobci měli vědomost o rušebním jednání žalovaných nejpozději dne [datum], kdy se účastnili jednání o zpracování územní studie."
Odvolací soud potvrzuje, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně byly správné a nevyžadovaly další dokazování. V rámci svého rozhodnutí podrobil soud I. stupně důkazu hodnocení čestného prohlášení a zápisu ze schůze výrobního výboru, k čemuž odvolací soud dodal, že "i po poškození závory zůstaly v místě přístupu na předmětný pozemek nadále sloupky závory a umístění řetězu tak představuje jen nápravu poškození předchozí překážky." Odvolací soud shrnul, že "rušení držby práva průjezdu na propachtované pozemky ze strany žalovaných je pouze pokračováním jednání předchozích vlastníků předmětného pozemku," a na tomto základě považoval žalobu za opožděnou, proto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o určení vlastnického práva k pozemku a odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:13.Co.393.2024.1
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalobce, který se domáhal určení vlastnického práva k pozemku s tvrzením, že pozemek vydržel v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Prvostupňový soud žalobu zamítl se zdůvodněním, že žalobce i jeho předchůdci pozemek sice užívali, avšak jednalo se o nepoctivou držbu, neboť museli být si vědomi, že vykonávají právo, které jim nenáleží, vzhledem k „extrémnímu rozdílu“ ve výměře pozemku. Krajský soud v Plzni následně potvrdil zamítnutí žaloby, vycházejíc z názoru Nejvyššího soudu, že podmínkou pro mimořádné vydržení je absenci nepoctivého úmyslu držitele. Soud dospěl k závěru, že žalobce byl v průběhu vydržecí doby konfrontován s geometrickými plány a bál se, že mu zaplocená část pozemku nepatří, což podpořilo jeho nepoctivý úmysl.
Odvolací soud dále uvedl, že jakkoliv byl poměr výměr značný, jednalo se o úmyslné nepoctivé jednání žalobce. Soud tvrdil, že „jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoli poctivém úmyslu nabyvatele“. Soud zdůraznil, že žalobce s překročením hranice výměry pozemků jednal, ať už sám či prostřednictvím svých rodičů, kteří byli právníky, přičemž takovéto vědomosti jsou mu analogicky přičitatelné podle § 436 občanského zákoníku. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k pozemku, čímž potvrdil neexistenci předpokladů pro mimořádné vydržení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Potvrzení rozsudku o zneužití práva v občanskoprávním řízení
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:61.Co.202.2024.1
Krajský soud v Plzni se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, který zamítl jeho žalobu o poskytnutí informací podle § 1178 občanského zákoníku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vykazuje znaky zjevného zneužití práva, přičemž poukazoval na neúnosnost jeho požadavků a skutečnost, že žalobce vyvolává řadu soudních sporů bez opodstatnění. Odvolací soud po provedeném dokazování potvrdil, že žalobce neprokázal řádné doručení svých žádostí a předžalobních výzev žalovanému, a to včetně konkrétních, podstatných okolností, které týkaly sporu. Soud zdůraznil, že výkon práva musí mít zákonný účel a nelze jej zneužívat k poškození jiné strany.
Odvolací soud konstatoval, že i když § 1178 odst. 2 o. z. dává žalobci právo na informace, není automaticky chráněno jednání, které naplňuje znaky šikanózního výkonu práva. Soud uzavřel, že žalobcovo jednání, včetně mnoha žádostí a opakovaných žalob, je motivováno snahou zatížit žalovaného, čímž naplnilo znaky zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. Tato zjištění vedla odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu vychází z principu, že právní ochrana může být odepřena v případech, kdy je výkon práva vykonáván v rozporu s jeho účelem a zneužívá situace ve prospěch jedné strany na úkor druhé.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
13. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:60.Co.198.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, ve věci žalobce proti žalované, rozhodoval o náhradě za nepřiměřenou délku trestního řízení. Soud I. stupně zjistil, že délka řízení činila 9 let a 11 měsíců, což je "zcela zjevně nepřijatelná" doba. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o přiznání zadostiučinění ve výši 160 500 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž bylo zohledněno, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy. "Celková délka řízení" a "význam předmětu řízení pro poškozeného" vedly k tomu, že základní odškodnění bylo stanoveno na výši 18 000 Kč za rok řízení. Soud provedl korekce s ohledem na složitost řízení a jednání žalobce, které přispělo k prodloužení řízení.
Odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro "jeho nepřiměřenou délku" a že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručenému Úmluvou. Bylo zdůrazněno, že "pouhé konstatování porušení práva" nestačí k odčinění vzniklé újmy, a proto bylo čelní rozhodnutí o úhradě náhrady navýšeno o 10 % za celkovou délku řízení a další faktory. Soud uvedl, že "nelze zaujmout názor, že se žalovaný snažil prodloužit celkovou délku řízení" a konstatoval, že s ohledem na neobyčejné trvání trestního řízení, který výrazně vybočuje z obvyklé praxe, je přiznání odškodnění odůvodněné a nezbytné.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - Potvrzení rozsudku o regresním nároku za škodu z provozu vozidla způsobenou osobou bez řidičského oprávnění
11. 9. 2024
ECLI:CZ:KSUL:2024:12.Co.136.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu, který zamítl odvolání žalovaného proti rozhodnutí o regresním nároku žalobkyně na zaplacení částky 87 514 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako pronajímatel vozidla odpovídá za škodu, kterou způsobil nepovolený řidič, jemuž vozidlo svěřil. Okresní soud konstatoval, že „žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti... předal vozidlo osobě, které byl uložen zákaz řízení“. Tím se žalobkyně stala pojištěnou podle § 10 odst. 1 písm. j) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a má právo na částku, kterou vyplatila poškozeným.
Krajský soud potvrdil skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný neprokázal, že by v době převzetí vozidla nebyl v ČR, což by mohlo ovlivnit jeho odpovědnost. Krajský soud konstatoval, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že v době převzetí vozidla nebyl v ČR“. Tento argument žalovaného byl v odvolacím řízení považován za nový a nepřípustný, což potvrzuje princip neúplné apelace, podle něhož se odvolací soud nezabývá novými skutečnostmi, které nebyly uvedeny v prvním stupni.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Určení vlastnického práva k pozemku a navazující soudní spor o hranici mezi pozemky.
10. 9. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.130.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl ve věci určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. **Anonymizováno** v k. ú. **adresa**. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky probíhá dlouhodobý spor ohledně hranice pozemků, který byl vyřešen na základě důkazu posudku, jenž potvrdil, že plot odpovídá skutečné hranici. Soud uvedl, že „od poloviny 20. století se mezi pozemky nachází plot, který dle svědka existuje začátku let 60. a celkově podporuje vlastnická práva žalobce“. Soud také zdůraznil, že znalci v předchozích řízeních použil historické mapy, které určily, že hranice ve skutečnosti vede podle jiného vymezení, než co je zaneseno v katastru nemovitostí, a rozhodl, že „žalobce se stal vlastníkem tohoto pozemku a zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem“.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalované bylo nepodložené, neboť většina argumentů míjela meritum věci. Soud zdůraznil, že žalovaná neprokázala své argumenty proti posudku a „žádný důkaz, který by uváděl jakékoliv skutečnosti zpochybňující závěry soudů, nebyl předložen“. K rozhodnutí soud dospěl na základě odborných posudků, které sice zohlednily svědecké výpovědi, ale konečný závěr byl opřen o objektivní historická data. Soud konstatoval, že „je nutno vycházet z odborných znalostí, které určí vlastnickou hranici na základě historických katastrálních podkladů“.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec - Změna rozsudku o úvěrové smlouvě a povinnost k náhradě nákladů řízení
31. 3. 2025
ECLI:CZ:KSUL:2025:30.Co.334.2024.102
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přezkoumal rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě, který přiznal žalobkyni nárok na zaplacení částky ve výši 68 511,07 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že žalovaný porušil smluvní podmínky a byl tak povinen uhradit dluh. Naopak žalovaný hájil svůj postoj tím, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně nezjistila jeho úvěruschopnost, což je povinnost stanovená zákonem. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně, a odmítl obhajobu žalovaného.
Odvolací soud argumentoval tím, že posouzení úvěruschopnosti mělo být provedeno s odbornou péčí a to na základě relevantních informací, přičemž žalobkyně neprokázala, že by takové prověřování nastalo. Soud podotkl, že pouze samotné nedostatky při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele neznamenají automaticky neplatnost smlouvy, ale v daném případě, kdy úvěr nebyl splacen a žalovaný skutečně nedosahoval potřebný příjem k jeho splácení, je nutno nárok zamítnout. Takto soud konstatoval: „žalobkyně neprokázala splnění své povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, pročež neprokázala ani platnost smlouvy o úvěru.“ Tímto zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Nárok na náhradu škody za odtah vozidla a parkovné – rozhodnutí Krajského soudu v Praze
31. 3. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:25.Co.288.2024.1
Krajský soud v Praze, v rámci odvolacího řízení, přezkoumal rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku, které se týkalo nároku žalobkyně na náhradu škody za odtah vozidla žalovaného a parkovné. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni pouze částku 13 850 Kč, přičemž žalobu na vyšší nároky zamítl s tím, že zvážil okolnosti případu a použil ustanovení občanského zákoníku týkající se moderace škody. Krajský soud však zjistil, že soud prvního stupně nepřihlédl dostatečně k pasivnímu chování žalovaného a nevzážil osobní a majetkové poměry škůdce. Odvolací soud konstatoval, že "přístup soudu vlastně zbavuje provozovatele vozidla jakékoliv odpovědnosti za vozidlo", což vedlo k jeho rozhodnutí o změně.
Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně jako příspěvková organizace je povinna zajišťovat přemísťování vozidel v souladu se zákonem o pozemních komunikacích. Soud důrazně odmítl aplikaci snižování náhrad dle § 2953 občanského zákoníku, a naopak zvýšil přiznanou částku včetně úroků z prodlení, s tím, že došlo k oprávněnému odtahu vozidla a žalovaný byl s následky dobře seznámen. Z tohoto důvodu krajský soud rozhodl o přiznání nároku na celkovou částku 58 950 Kč s úroky z prodlení a potvrdil významnost administrativního postupu žalobkyně při správě odtažených vozidel. V této souvislosti soud zdůraznil, že "dohled nad bezpečnostními opatřeními na parkovištích je nezbytný."
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ostravě - Nárok na úrok z prodlení v rámci sporu o spotřebitelský úvěr a jeho neplatnost.
31. 3. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:8.Co.2.2025.1
Krajský soud v Ostravě částečně změnil rozsudek Okresního soudu v Karviné, který zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 7.732,47 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 5.601 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla absolutně neplatná, protože žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, což vedlo k závěru, že povinnost zamítnout úrok z prodlení se nevztahuje na období před tím, než žalovaný skutečně nezaplatil. Krajský soud přijal názor, že pokud byla splatnost dlužné částky stanovena podle § 1970 občanského zákoníku, nastane až po právní moci rozsudku. Jak uvedl: „splatnost neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka dluh plnit.“
Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že žalobkyně měla povinnost prokázat, že byl žalovaný schopen dluh splnit již v době výzvy k úhradě. Odvolací soud uznal výrok o úrocích z prodlení ve výši 15 % ročně za období od 21. 8. 2023 do 9. 12. 2024 a 2,25 % ročně od 10. 12. 2024 do zaplacení. Dále uvedl: „Žalobkyně nese odpovědnost za to, že daná úvěrová smlouva je neplatná, neboť žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného,“ a jasně tím podtrhuje důraz na ochranu spotřebitelů. Soud také konstatoval, že „dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení.“
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o úvěrové smlouvě - potvrzení povinnosti k zaplacení částky 51 433,74 Kč
31. 3. 2025
ECLI:CZ:KSBR:2024:28.Co.191.2023.1
Krajský soud v Brně posoudil odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 42 628,08 Kč na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný úvěr nesplácel, a to vedlo k zesplatnění úvěru. Po přezkumu bylo zjištěno, že smlouva o úvěru byla neplatná, neboť žalobkyně neprověřila schopnost žalovaného splácet úvěr, jak vyžadoval § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona posoudil soud nárok žalobkyně na vrácení poskytnuté jistiny jako bezdůvodné obohacení, a to právě vzhledem k neplatnosti smlouvy.
Odvolací soud potvrdil, že lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena na tři dny od právní moci, což v daném případě považoval za správné. Závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky došlo k nedohodě o lhůtě splatnosti a že nebyly dostatečně prokázány majetkové poměry žalovaného, opatrovníkovi se nepodařilo přinést ucelený obraz o jeho výdajích a příjmech, byl odvolacím soudem schválen. Soud zdůraznil, že odpovědnost za nečinnost žalovaného nelze přenášet na žalobkyni a potvrdil závěr, že žalovaný se sám svými tvrzeními neuchránil od dodatečné ochrany, kterou mu zákon poskytuje.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Nárok na zaplacení smluvní pokuty v souvislosti s kupní smlouvou na bytovou jednotku
31. 3. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:22.Co.210.2024.1
Krajský soud v Praze rozhodl o odvolání žalobců, kteří se domáhali zaplacení částky 34 000 Kč od žalovaného na základě smluvní pokuty. Soud prvního stupně zamítl žalobu s odůvodněním, že žalobci neprokázali, že žalovaný porušil svoji povinnost podle článku VII.3. kupní smlouvy, která se týkala odhlášení trvalého pobytu třetích osob z bytové jednotky, jež byla předmětem převodu. Soud konstatoval, že žalovaný byl povinen provést změnu trvalého pobytu pouze ve vztahu k touto bytovou jednotce, a ne celému domu. Vzhledem k výkladu příslušného článku smlouvy soud dospěl k závěru, že jeho splnění nebylo objektivně nemožné, a že žalobci nesplnili břemeno tvrzení a důkazní ohledně prokázání, kdo měl trvalý pobyt právě v této jednotce, čímž se žaloba na smluvní pokutu stala neopodstatněnou.
Odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně s tím, že žalobci neprokázali porušení smluvní povinnosti. Dále soud zdůraznil, že pokud by žalovaný byl povinen zrušit trvalý pobyt třetích osob v celém domě, šlo by o povinnost nesplnitelnou. Odvolací soud se shodl s názorem soudu prvního stupně, že úmyslem stran bylo, aby povinnost odhlásit trvalý pobyt se vztahovala výhradně k převáděné bytové jednotce, a nikoli k celému domu. Tímto způsobem Soud pojmenoval, že právo na smluvní pokutu žalobcům vznikne, pouze pokud prokážou, že dotyčné osoby měly hlášený trvalý pobyt právě v dané bytové jednotce.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Hradci Králové - Náhrada nemajetkové újmy způsobené nezákonnými kázeňskými tresty ve výkonu trestu odnětí svobody
31. 3. 2025
ECLI:CZ:KSHK:2024:25.Co.168.2024.1
Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně, který zamítl žalobu žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené držením v nezákonně uložených kázeňských trestech v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce se domáhal částky 28 000 000 Kč s tvrzením, že výkon těchto trestů neodůvodněně zasáhl do jeho základních práv a duševní integrity. Okresní soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, neboť promlčecí doba začala běžet v okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o zrušení rozhodnutí Vězeňské služby ČR, a žalobce podal žalobu až po uplynutí více než šesti let od tohoto okamžiku. Soud dále uvedl, že námitka promlčení vznesená státem nebyla shledána v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalobce neprokázal existenci závažných důvodů, které by mu bránily uplatnit nárok včas.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry okresního soudu a potvrdil, že uplatnění námitky promlčení státem nemůže být automaticky považováno za nemravné. Krajský soud vyzdvihl, že je nutné hledat rovnováhu mezi ochranou práv jednotlivce a ochranou právní jistoty státu, ačkoli žalobce netvrdil, že by byl z nějakého důvodu omezen v možnosti včasného podání žaloby. Důkladně se zabýval i judikaturou Ústavního soudu, přičemž konstatoval, že individuální okolnosti každé věci jsou klíčové pro posouzení, zda je námitka promlčení v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí bylo shledáno jako věcně správné a potvrzeno podle § 219 o. s. ř.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec - Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitosti
31. 3. 2025
ECLI:CZ:KSUL:2025:35.Co.282.2024.68
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Liberci, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví mezi žalobkyní a žalovaným k nemovitostem, které jsou reálně nedělitelné. Soud konstatoval, že žalobkyně se domáhala zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání prodejem, což bylo nezbytné, neboť žalovaný, ač byl menšinovým spoluvlastníkem, neměl žádný zájem o přikázání nemovitosti do svého vlastnictví. Okresní soud vyšel z faktu, že dům je určen pro jednorodinné užívání a žalobkyně nemá zájem ve spoluvlastnictví setrvat. Prodej nemovitosti v dražbě s následným rozdělením výtěžku podle podílů byl vyhodnocen jako jediný přijatelný způsob vypořádání.
Odvolací soud se shodl s odůvodněním okresního soudu, že žalovaný nenabídl žádné možnosti, jak by se situace mohla změnit, a důvody, které uvádí ohledně svého zdravotního stavu a majetkových poměrů, jsou trvalého charakteru. Přitom neexistuje objektivní předpoklad pro změnu. Judikatura byla také citována, aby podpořila závěr, že právo každého spoluvlastníka na oddělení ze spoluvlastnictví je chráněno, avšak nelze ho uplatnit, pokud by to bylo na úkor jiného spoluvlastníka. Podle soudu tedy nelze odklad zrušení spoluvlastnictví přiznat, pokud neexistuje konkrétní překážka. Soud konstatoval, že žalovaný svého práva nevyužil včas a že ponechání současného stavu by bylo v rozporu s právem žalobkyně na spravedlivé vypořádání.
