Krajský soud v Českých Budějovicích - Odpovědnost za prodlení s dodáním mobilního domu a náhrada škody
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:7.Co.1514.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání žalované, která se bránila proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, jenž jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 104 100 Kč z důvodu porušení smluvní povinnosti v souvislosti s dodáním mobilního domu. Soud konstatoval, že žalobce i přes to, že termín dodání byl sjednán jako předběžný, byl ve své očekávané újmě oprávněný, neboť žalovaná nedodala předmět plnění v souladu s dohodnutým termínem do 30. 9. 2022. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že „k žádné modifikaci s uvedením konkrétních důvodů ze strany žalované nedošlo“. Tím pádem žalovaná se ocitla v prodlení i bez výzvy žalobce, jelikož jako dodavatel měla povinnost informovat o relevantních důvodech odložení dodávky.
V rámci dokazování byl prokázán vznik škody žalobce v důsledku nenařízení náhradního bydlení, a to ve formě nájemného a parkovného za období, kdy nebyl mobilní dům dodán. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce „musel někde bydlet, nemohl bydlet v dodávaném domě“, a uznal, že „s marným dodáním ze strany žalované je spojena příčinná souvislost s náklady žalobce“. Na základě toho bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, které žalované přikázalo nahradit škodu vzniklou porušením smlouvy a osvědčilo tak právní odpovědnost na základě § 2913 odst. 1 občanského zákoníku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:23.Co.134.2024.1
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kterým bylo určeno, že výpověď žalobkyně, týkající se ukončení pracovního poměru, je neplatná. Žalobkyně nesouhlasila s jednotlivými skutky, které jí byly ve výpovědi vytýkány, a argumentovala, že žádný z nich nedosahuje minimální intenzity porušení pracovních povinností. Soud prvního stupně shledal, že z vytýkaných 11 porušení platných předpisů se pouze u dvou mírně závažných skutků prokázalo porušení, zatímco další skutkové návrhy byly buď neprokázané, nebo nesplnily požadavky na konkrétnost podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Například soud konstatoval, že „se jednalo o tendenční snahu „nasbírat“ co nejvíce údajů pro možnou výpověď“ a zdůraznil, že žalobkyně jednala profesionálně vůči svým kolegům a dětí ve škole, čímž zmírnil potenciální závažnost vytýkaných činů.
Odvolací soud také vyjádřil, že soud prvního stupně správně zhodnotil důkazy, uvádějící, že jednotlivé skutky, především co se týče lživého informování, nedosahovaly, dle učiněných závěrů, dostatečné konkrétnosti redakčního vyjádření a času. K konkrétní situaci, kdy žalobkyně v konfliktu křičela na svou nadřízenou, odvolací soud shrnul, že takovéto jednání sice nebylo přípustné, ale nelze jej považovat za okrajový důvod výpovědi. Závěrem senát uvedl, že na základě zjištěného stavu nebylo možné považovat výpověď za platnou, a poukázala na „úmyslné zkreslování informací“ ze strany zaměstnavatele, což vedlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o žalobě z rušené držby a odvolání žalobkyně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:59.Co.232.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl ve věci žaloby z rušené držby, přičemž jeho rozhodnutí se opírá o zjištění, že žalobci, kteří jsou podnikateli v ekologickém zemědělství, podali svou žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku. Soud I. stupně uvedl, že prekluzivní lhůta začala běžet nejpozději v době, kdy žalobci prokazatelně věděli o rušení jejich práva držby a o osobě, která toto právo ohrožuje, přičemž uvedenou lhůtu žalobci překročili. Soud konstatoval, že "žalobci měli vědomost o rušebním jednání žalovaných nejpozději dne [datum], kdy se účastnili jednání o zpracování územní studie."
Odvolací soud potvrzuje, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně byly správné a nevyžadovaly další dokazování. V rámci svého rozhodnutí podrobil soud I. stupně důkazu hodnocení čestného prohlášení a zápisu ze schůze výrobního výboru, k čemuž odvolací soud dodal, že "i po poškození závory zůstaly v místě přístupu na předmětný pozemek nadále sloupky závory a umístění řetězu tak představuje jen nápravu poškození předchozí překážky." Odvolací soud shrnul, že "rušení držby práva průjezdu na propachtované pozemky ze strany žalovaných je pouze pokračováním jednání předchozích vlastníků předmětného pozemku," a na tomto základě považoval žalobu za opožděnou, proto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o určení vlastnického práva k pozemku a odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:13.Co.393.2024.1
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalobce, který se domáhal určení vlastnického práva k pozemku s tvrzením, že pozemek vydržel v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Prvostupňový soud žalobu zamítl se zdůvodněním, že žalobce i jeho předchůdci pozemek sice užívali, avšak jednalo se o nepoctivou držbu, neboť museli být si vědomi, že vykonávají právo, které jim nenáleží, vzhledem k „extrémnímu rozdílu“ ve výměře pozemku. Krajský soud v Plzni následně potvrdil zamítnutí žaloby, vycházejíc z názoru Nejvyššího soudu, že podmínkou pro mimořádné vydržení je absenci nepoctivého úmyslu držitele. Soud dospěl k závěru, že žalobce byl v průběhu vydržecí doby konfrontován s geometrickými plány a bál se, že mu zaplocená část pozemku nepatří, což podpořilo jeho nepoctivý úmysl.
Odvolací soud dále uvedl, že jakkoliv byl poměr výměr značný, jednalo se o úmyslné nepoctivé jednání žalobce. Soud tvrdil, že „jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoli poctivém úmyslu nabyvatele“. Soud zdůraznil, že žalobce s překročením hranice výměry pozemků jednal, ať už sám či prostřednictvím svých rodičů, kteří byli právníky, přičemž takovéto vědomosti jsou mu analogicky přičitatelné podle § 436 občanského zákoníku. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k pozemku, čímž potvrdil neexistenci předpokladů pro mimořádné vydržení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Potvrzení rozsudku o zneužití práva v občanskoprávním řízení
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:61.Co.202.2024.1
Krajský soud v Plzni se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, který zamítl jeho žalobu o poskytnutí informací podle § 1178 občanského zákoníku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vykazuje znaky zjevného zneužití práva, přičemž poukazoval na neúnosnost jeho požadavků a skutečnost, že žalobce vyvolává řadu soudních sporů bez opodstatnění. Odvolací soud po provedeném dokazování potvrdil, že žalobce neprokázal řádné doručení svých žádostí a předžalobních výzev žalovanému, a to včetně konkrétních, podstatných okolností, které týkaly sporu. Soud zdůraznil, že výkon práva musí mít zákonný účel a nelze jej zneužívat k poškození jiné strany.
Odvolací soud konstatoval, že i když § 1178 odst. 2 o. z. dává žalobci právo na informace, není automaticky chráněno jednání, které naplňuje znaky šikanózního výkonu práva. Soud uzavřel, že žalobcovo jednání, včetně mnoha žádostí a opakovaných žalob, je motivováno snahou zatížit žalovaného, čímž naplnilo znaky zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. Tato zjištění vedla odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu vychází z principu, že právní ochrana může být odepřena v případech, kdy je výkon práva vykonáván v rozporu s jeho účelem a zneužívá situace ve prospěch jedné strany na úkor druhé.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
13. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:60.Co.198.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, ve věci žalobce proti žalované, rozhodoval o náhradě za nepřiměřenou délku trestního řízení. Soud I. stupně zjistil, že délka řízení činila 9 let a 11 měsíců, což je "zcela zjevně nepřijatelná" doba. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o přiznání zadostiučinění ve výši 160 500 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž bylo zohledněno, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy. "Celková délka řízení" a "význam předmětu řízení pro poškozeného" vedly k tomu, že základní odškodnění bylo stanoveno na výši 18 000 Kč za rok řízení. Soud provedl korekce s ohledem na složitost řízení a jednání žalobce, které přispělo k prodloužení řízení.
Odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro "jeho nepřiměřenou délku" a že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručenému Úmluvou. Bylo zdůrazněno, že "pouhé konstatování porušení práva" nestačí k odčinění vzniklé újmy, a proto bylo čelní rozhodnutí o úhradě náhrady navýšeno o 10 % za celkovou délku řízení a další faktory. Soud uvedl, že "nelze zaujmout názor, že se žalovaný snažil prodloužit celkovou délku řízení" a konstatoval, že s ohledem na neobyčejné trvání trestního řízení, který výrazně vybočuje z obvyklé praxe, je přiznání odškodnění odůvodněné a nezbytné.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - Potvrzení rozsudku o regresním nároku za škodu z provozu vozidla způsobenou osobou bez řidičského oprávnění
11. 9. 2024
ECLI:CZ:KSUL:2024:12.Co.136.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu, který zamítl odvolání žalovaného proti rozhodnutí o regresním nároku žalobkyně na zaplacení částky 87 514 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako pronajímatel vozidla odpovídá za škodu, kterou způsobil nepovolený řidič, jemuž vozidlo svěřil. Okresní soud konstatoval, že „žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti... předal vozidlo osobě, které byl uložen zákaz řízení“. Tím se žalobkyně stala pojištěnou podle § 10 odst. 1 písm. j) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a má právo na částku, kterou vyplatila poškozeným.
Krajský soud potvrdil skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný neprokázal, že by v době převzetí vozidla nebyl v ČR, což by mohlo ovlivnit jeho odpovědnost. Krajský soud konstatoval, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že v době převzetí vozidla nebyl v ČR“. Tento argument žalovaného byl v odvolacím řízení považován za nový a nepřípustný, což potvrzuje princip neúplné apelace, podle něhož se odvolací soud nezabývá novými skutečnostmi, které nebyly uvedeny v prvním stupni.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Určení vlastnického práva k pozemku a navazující soudní spor o hranici mezi pozemky.
10. 9. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.130.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl ve věci určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. **Anonymizováno** v k. ú. **adresa**. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky probíhá dlouhodobý spor ohledně hranice pozemků, který byl vyřešen na základě důkazu posudku, jenž potvrdil, že plot odpovídá skutečné hranici. Soud uvedl, že „od poloviny 20. století se mezi pozemky nachází plot, který dle svědka existuje začátku let 60. a celkově podporuje vlastnická práva žalobce“. Soud také zdůraznil, že znalci v předchozích řízeních použil historické mapy, které určily, že hranice ve skutečnosti vede podle jiného vymezení, než co je zaneseno v katastru nemovitostí, a rozhodl, že „žalobce se stal vlastníkem tohoto pozemku a zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem“.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalované bylo nepodložené, neboť většina argumentů míjela meritum věci. Soud zdůraznil, že žalovaná neprokázala své argumenty proti posudku a „žádný důkaz, který by uváděl jakékoliv skutečnosti zpochybňující závěry soudů, nebyl předložen“. K rozhodnutí soud dospěl na základě odborných posudků, které sice zohlednily svědecké výpovědi, ale konečný závěr byl opřen o objektivní historická data. Soud konstatoval, že „je nutno vycházet z odborných znalostí, které určí vlastnickou hranici na základě historických katastrálních podkladů“.
Krajský soud v Ostravě - Rozhodnutí o úpravě užívání společné věci mezi podílovými spoluvlastníky
30. 6. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:69.Co.59.2024.1
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek okresního soudu, který rozhodl o užívání nemovitosti ve společném jmění manželů. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně má právo užívat pozemek o výměře 21 m² v období od 1. do 15. dne každého měsíce, zatímco žalovaný ho může užívat od 16. dne do konce měsíce. Krajský soud zdůraznil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky, a to i přesto, že otázka režimu vlastnictví zaniklého společného jmění manželů se neřešila. Okresní soud správně aplikoval § 1139 o. z., neboť v případě nedohody mezi spoluvlastníky je rozhodnutí soudu nezbytné. Krajský soud uvedl, že „stanovený režim pro užívání nemovitosti odpovídá slušnému uvážení“ a vyloučení žalobkyně z užívání by bylo výjimečné a tudíž neodůvodněné.
Krajský soud se také vyjádřil k výkladu vztahů mezi účastníky, kdy uvedl, že konflikt mezi nimi není samo o sobě důvodem k vyloučení jednoho ze spoluvlastníků z užívání společné nemovitosti. Dále konstatoval, že pokud žalobkyně nemá zajištěný přístup k nemovitosti, je na ní, aby si ho zajistila. Krajský soud rovněž odmítl argumentaci žalovaného ohledně členství v základní organizaci, zdůrazňujíc, že členství nemůže automaticky vést k vyloučení spoluvlastníka z užívání. Soud tak podpořil názor, že „vyloučení jednoho ze spoluvlastníků pro neshody je výjimečným opatřením“, které nebylo v této věci odůvodněné.
Krajský soud v Českých Budějovicích - ### Potvrzení zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady za nedodanou řepku
30. 6. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2025:5.Co.1446.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve věci žalobkyně, která se po žalovaném domáhala zaplacení částky 61 600 EUR jako náhrady za škodu způsobenou nedodejím řepky. Soud prvního stupně zamítl žalobu s tím, že mezi účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva o dodávce 550 tun řepky. Soudyj zdůraznil, že žalobce neprokázal existenci konkrétní nabídky a její akceptaci, což je v souladu s články 14, 18 a 23 Vídeňské úmluvy. Jak uvedl soud: „Žalovanému tak nevznikla povinnost dodat předmětnou řepku žalobci...“. Dále soud konstatoval, že obchodní podmínky žalobce vylučují ústní ujednání jako závazná, pokud nebyla podpořena písemnou smlouvou, což v tomto případě nebylo splněno.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a souhlasil s jeho závěry, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy „právě skutečnost, že by žalobce uzavřel smlouvu právě s žalovaným, neprokázal“. Znovu se zaměřil na nedostatečnou jasnost a určitelnost osob, za které jednotlivci jednali. Soud dodal, že použití pojmu „OK“ v e-mailové komunikaci nelze vykládat jako akceptaci nabídky, pokud není zcela jasné, kdo byl smluvní stranou. Odvolací soud uzavřel, že žalobce měl dodržet svou vlastní obchodní podmínku ohledně písemnosti smlouvy, čímž by se vyhnul nákladnému sporovému řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích - "Smír o neplatnost rozvázání pracovního poměru a náhradech škody"
30. 6. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2025:19.Co.383.2025.1
Krajský soud v Českých Budějovicích se zabýval odvoláním žalované, které směřovalo proti rozsudku Okresního soudu, jímž byla označena výpověď z pracovního poměru žalobkyně jako neplatná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k doručení výpovědi došlo až poštou, nikoliv při osobním jednání dne 14. července 2023. Dále shledal, že žalovaná již neplnila lhůty pro uplatnění výpovědního důvodu a jednání žalobkyně nemělo charakter hrubého porušení pracovních povinností, zvláště v kontextu její rodičovské dovolené. Vzhledem k těmto důvodům okresní soud určil platnost pracovního poměru pro žalobkyni.
Odvolací soud se po zvážení všech argumentů rozhodl podpořit smír účastníků, který vyřešil sporné otázky ohledně platnosti pracovního poměru dohodou o jeho ukončení k 30. září 2023. V rámci této dohody se žalovaná zavázala vyplatit žalobkyni částku 35 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že smírné vyřešení sporu je v souladu s právními předpisy, neboť splňuje podmínky spravedlivosti a vyváženosti. Soud se také opřel o konstantní judikaturu, podle níž otázka platnosti rozvázání pracovního poměru není přímo k dispozici účastníkům pro běžné smírné vyřešení, avšak může být řešena formou dohody o narovnání.
Krajský soud v Praze - Nárok na bezdůvodné obohacení za užívání pozemků
27. 6. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:23.Co.267.2024.1
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla 2. žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 62 527,50 Kč s úroky z prodlení za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemků, které žalobkyně vlastní. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 128 231 Kč od žalovaných za období, kdy užívali pozemky bez právního důvodu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní se tímto způsobem bezdůvodně obohatili: „Žalovaní tak pozemky užívají bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacují“. Soud poukázal na to, že v období, za které je nárok požadován, již zaniklo společné jmění žalovaných a závazek k solidárnímu plnění není na místě. Oba žalovaní jsou povinni k úhradě rovným dílem, ačkoliv 2. žalovaná pozemky reálně nevyužívala.
Odvolací soud v rámci přezkumu potvrdil, že žádné z procesních chyb, které 2. žalovaná namítala, nebyly shledány. Soud uvedl: „Žalobkyně je pánem sporu a ta zjevně nikdy neprojevila vůli, aby předmětem řízení bylo pouze 64 115,50 Kč“. Potvrdil, že bylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně a že žalobkyně splnila svou povinnost předložit důkazy o bezdůvodném obohacení, „nebylo významné, jak byly předmětné stavby a pozemky v roce 2020 skutečně užívány“. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně je oprávněný a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích jako věcně správný.
Krajský soud v Ostravě - Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o odvolání proti rozsudku Okresního soudu týkající se zaplacení úroku z prodlení v rámci smlouvy o úvěru
26. 6. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:75.Co.74.2025.1
Krajský soud v Ostravě, v rámci odvolacího řízení, posuzoval žalobu žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení. Odvolatelka nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu, který zamítl její požadavek na zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13.000 Kč. Podle krajského soudu "okresní soud správně posoudil smlouvu o úvěru jako neplatnou" dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku a správně vypořádal nároky z neplatné smlouvy podle § 2993 občanského zákoníku. Soud skonstatoval, že žalovaný nebyl v prodlení do doby, kdy mu byla uložena povinnost zaplatit dlužnou částku, což vedlo k tomu, že okresní soud "správně zamítl žalobu ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení".
V obiter dictum soud výslovně odkázal na dvě názorové proudy týkající se problematiky prodlení dlužníka. První proud zdůrazňuje, že tvrdění a prokazování pocitové možnosti plnění leží na dlužníkovi, zatímco druhý vidí podání žaloby jako základ pro stanovení doby splatnosti s tím, že nárok na úroky z prodlení vzniká teprve v případě prodlení dlužníka. Krajský soud se přiklonil k druhému výkladu, což podle něj "reprezentuje aktuální právní názor v rozhodovací praxi soudů". Tímto způsobem odvolací soud akceptoval právní posouzení okresního soudu a upravil výši úroku z prodlení na 12 % ročně od 18. 3. 2025.
Krajský soud v Praze - Rozhodnutí o vrácení MacBooku a náhradě nákladů řízení
26. 6. 2025
ECLI:CZ:KSPH:2025:25.Co.31.2025.1
Krajský soud v Praze, jako odvolací soud, přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, který zamítl žalobu žalobce na vydání MacBooku Air a neuznal jeho vlastnické právo k zařízení. Soud prvního stupně posoudil právní vztah jako nájemní, přičemž vycházel z toho, že žalovaná užívala počítač na základě nájemní smlouvy a zavázala se k úhradě měsíčního nájemného, které však uhradila pouze jednou. Krajský soud však dospěl k závěru, že mezi účastníky existuje smlouva o výpůjčce s prvky inominátní smlouvy, v rámci které se žalovaná zavázala hradit pouze splátky úvěru. Rovněž uvedl, že „pokud se žalovaná dostala do prodlení se splácením dohodnuté měsíční částky představující splátky úvěru, pak je její jednání v hrubém rozporu se smluvním ujednáním účastníků“.
Na základě těchto zjištění krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost vydat žalobci počítač do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud zohlednil, že „žalobce jako půjčitel přenechal žalované jako vypůjčiteli nezuživatelnou věc k dočasnému a bezúplatnému užívání“, čímž bylo jasně prokázáno, že mezi účastníky nevznikl nájemní vztah. Dále soud zdůraznil, že „pokud nebyly splněny dohodnuté podmínky výpůjčky, má žalobce plné právo domáhat se vrácení věci“. Обiter dictum soud poznamenal, že je důležité, aby účastníci jasně vymezení podmínky ujednání ve smlouvách, aby se předešlo budoucím sporům.
Krajský soud v Plzni - Nárok na zaplacení a neplatnost smlouvy o zápůjčce
25. 6. 2025
ECLI:CZ:KSPL:2025:18.Co.88.2025.1
Krajský soud v Plzni se zabýval sporem týkajícím se smlouvy o zápůjčce mezi žalobkyní a žalovanými, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně fakticky předala žalovaným částku 740 000 Kč, nikoli 1 000 000 Kč, jak uváděla. Soud zdůraznil, že smlouva o zápůjčce je reálná a pro její platnost je nezbytné fyzické předání předmětu zápůjčky. V průběhu řízení žalovaní prokázali, že splatili 70 000 Kč, což bránilo žalobkyni v dalším nároku podle původní smlouvy. Soud tedy zamítl částku 260 000 Kč s příslušenstvím, protože oprávněný nárok žalobkyně byl již v plném rozsahu uspokojen.
Soud dále posoudil neplatnost části smlouvy týkající se sjednaného sankčního úroku ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a konstatoval, že takové ujednání se příčí dobrým mravům. K otázce lichvy uvedl, že nebylo prokázáno hrubé nepoměření plnění a protiplnění, a proto nebylo možné smlouvu shledat neplatnou v celém rozsahu. Odvolací soud tak ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kdy žalobu na zaplacení částky 260 000 Kč s příslušenstvím zamítl a potvrdil, že žalobkyně má nárok pouze na zákonný úrok z prodlení od 16. 4. 2019.
