ECLI:CZ:KSUL:2024:12.Co.136.2024.1
11. 9. 2024
Krajský soud v Ústí nad Labem - Potvrzení rozsudku o regresním nároku za škodu z provozu vozidla způsobenou osobou bez řidičského oprávnění
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu, který zamítl odvolání žalovaného proti rozhodnutí o regresním nároku žalobkyně na zaplacení částky 87 514 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako pronajímatel vozidla odpovídá za škodu, kterou způsobil nepovolený řidič, jemuž vozidlo svěřil. Okresní soud konstatoval, že „žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti... předal vozidlo osobě, které byl uložen zákaz řízení“. Tím se žalobkyně stala pojištěnou podle § 10 odst. 1 písm. j) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a má právo na částku, kterou vyplatila poškozeným.
Krajský soud potvrdil skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný neprokázal, že by v době převzetí vozidla nebyl v ČR, což by mohlo ovlivnit jeho odpovědnost. Krajský soud konstatoval, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že v době převzetí vozidla nebyl v ČR“. Tento argument žalovaného byl v odvolacím řízení považován za nový a nepřípustný, což potvrzuje princip neúplné apelace, podle něhož se odvolací soud nezabývá novými skutečnostmi, které nebyly uvedeny v prvním stupni.
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.130.2024.1
10. 9. 2024
Krajský soud v Českých Budějovicích - Určení vlastnického práva k pozemku a navazující soudní spor o hranici mezi pozemky.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl ve věci určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. **Anonymizováno** v k. ú. **adresa**. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky probíhá dlouhodobý spor ohledně hranice pozemků, který byl vyřešen na základě důkazu posudku, jenž potvrdil, že plot odpovídá skutečné hranici. Soud uvedl, že „od poloviny 20. století se mezi pozemky nachází plot, který dle svědka existuje začátku let 60. a celkově podporuje vlastnická práva žalobce“. Soud také zdůraznil, že znalci v předchozích řízeních použil historické mapy, které určily, že hranice ve skutečnosti vede podle jiného vymezení, než co je zaneseno v katastru nemovitostí, a rozhodl, že „žalobce se stal vlastníkem tohoto pozemku a zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem“.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalované bylo nepodložené, neboť většina argumentů míjela meritum věci. Soud zdůraznil, že žalovaná neprokázala své argumenty proti posudku a „žádný důkaz, který by uváděl jakékoliv skutečnosti zpochybňující závěry soudů, nebyl předložen“. K rozhodnutí soud dospěl na základě odborných posudků, které sice zohlednily svědecké výpovědi, ale konečný závěr byl opřen o objektivní historická data. Soud konstatoval, že „je nutno vycházet z odborných znalostí, které určí vlastnickou hranici na základě historických katastrálních podkladů“.
ECLI:CZ:KSBR:2024:17.Co.178.2023.1
17. 9. 2024
Krajský soud v Brně - Náhrada projevu vůle v případě darovací smlouvy o převodu pozemku
Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu žalobce na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít darovací smlouvu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nedokázal prokázat uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Odvolací soud poukázal na to, že i přes tvrzení žalobce, na základě výpovědí svědků nebylo jasné, kdy a jakým způsobem měla být smlouva uzavřena. Konstatoval, že „žalobce prokázal neunesení břemene tvrzení a důkazního“, což se ukázalo jako rozhodující pro zamítnutí žaloby.
V rámci argumentace soud dodal, že žalobce nebyl oprávněn podat žalobu s odkazem na promlčení nároku. Oprávněnou osobou k podání žaloby o určení obsahu darovací smlouvy by měl být jejich nezletilý syn, nikoli žalobce. „Smlouvou ve prospěch třetí osoby není možné uznávat individuální nároky žalobce“, což posílilo rozhodnutí o zamítnutí. Soud zároveň zdůraznil, že předchozí řízení probíhalo řádně a rozsudek byl podložen relevantními důkazy, což vedlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
ECLI:CZ:KSPL:2024:64.Co.286.2024.1
17. 9. 2024
Krajský soud v Plzni - "Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o odvolání v úvěrovém sporu"
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, který zamítl její žalobu ohledně zaplacení částek vyplývajících ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 3. 9. 2021. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že nebylo prokázáno, kdo skutečně podepsal smlouvu, a žalobkyně neoznačila žádný důkaz o poskytnutí úvěru. Soud prvního stupně tak dovodil, že spojitost mezi podpisem a písemností je sporná a žalobkyně nedoložila svá tvrzení dostatečnými důkazy. Odvolací soud však nesouhlasil s tímto závěrem, zdůraznil, že žalobkyně splnila důkazní povinnost tím, že prokázala uzavření smlouvy a poskytnutí úvěru. Důkazní síla bankovních výpisů a potvrzení o poskytnutí peněžních prostředků byla považována za dostatečnou, navíc žalobkyně správně argumentovala, že procesní závěry soudu prvního stupně byly překvapivé a porušily její práva na spravedlivý proces.
Odvolací soud také uvedl, že žalobkyně právem namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně porušilo zásadu legitimního očekávání, neboť soud ji nepoučil o vině na evidovaných skutečnostech a nepřiznal jí možnost řádně se vyjádřit. Soud konstatoval, že podpis žalovaného na smlouvě byl pravděpodobně vložen během podpisu na přenosném zařízení a že časové nesrovnalosti jsou vysvětlitelné. Přestože žalovaný splatil pouze částku, žalobkyně prokázala existenci a platnost smlouvy, což vedlo k tomu, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Jak uvedl soud, "je pravdou, že jde o soukromou listinu a je tedy na žalobkyni, aby dokázala její pravost a správnost", čímž soud uznal důležitost důkazů předložených žalobkyní v odvolání.
ECLI:CZ:KSPH:2024:28.Co.162.2024.1
17. 9. 2024
Krajský soud v Praze - Rozhodnutí o odvolání v případě žaloby na zaplacení úvěru s úrokem z prodlení
Krajský soud v Praze rozhodl o odvolání žalobkyně ve věci zaplacení pohledávky vůči žalované z titulu úvěrové smlouvy. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně (na základě převodu pohledávky) se domáhá zaplacení částky s úrokem z prodlení, avšak výrok o úroku zamítl, protože usoudil, že žalovaná se nedostala do prodlení. Odvolací soud přehodnotil tuto otázku a dospěl k závěru, že žalovaná byla vyzvána k plnění svých závazků a její pasivita během řízení vedla k tomu, že se ocitla v prodlení. Jak uvedl, "podle § 1958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu". V návaznosti na toto posuzování soud přiznal žalobkyni právo na úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., což odpovídá 11,75 % ročně.
V rámci rozhodnutí soud konstatoval, že smlouva o úvěru byla neplatná, protože nebyla dostatečně posouzena úvěruschopnost žalované, přičemž "pokud je smlouva o úvěru neplatná, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení v rozsahu čerpaného úvěru po odečtení případných plateb". Obiter dicta zdůraznila, že dlužník nese břemeno tvrzení o svých možnostech splácení, a pokud neuplatní argumenty a nesdělí žádné okolnosti o svých financích, nelze lhůtu určenou věřitelem považovat za nepřiměřenou. Takto měl odvolací soud za to, že lhůta k plnění stanovená žalobkyní byla přiměřená, a žalovaná se v důsledku svých pasivních postojů dostala do prodlení.
ECLI:CZ:KSOS:2024:75.Co.48.2024.1
17. 9. 2024
Krajský soud v Ostravě - Nárok na vydání motorových vozidel a náhrada nákladů řízení
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci, který uložil žalované povinnost vydat žalobkyni osobní motorová vozidla. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť mezi původním vlastníkem vozidel a žalovanou byly uzavřeny platné nájemní smlouvy, které však zanikly. Dále soud konstatoval, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k vozidlům prostřednictvím kupních smluv a že žalovaná detenci vozidel vykonává bez právního důvodu, protože nájemní vztahy zanikly. „Žalovaná neprokázala existenci tvrzeného jiného právního titulu pro detenci (zadržovací právo),“ uvedl soud.
Krajský soud se plně ztotožnil s právním hodnocením okresního soudu, zejména s jeho závěrem, že žalobkyně platně nabyla vlastnictví k vozidlům a stále je jejich vlastníkem. Dále zdůraznil, že jakékoliv výhrady žalované, týkající se podvodného jednání a změn v právnických osobách, byly v odvolání neurčité a nepodložené. V závěru soud potvrdil, že nedostatek ve zmocnění zástupce žalobkyně byl zhojen v průběhu řízení, čímž došlo ke schválení všech předchozích úkonů. Pomocí takovýchto závěrů krajský soud uzavřel, že žalovaná je povinna vozy vydat a její odvolání neshledal důvodným.
ECLI:CZ:KSHK:2024:23.Co.112.2023.1
13. 9. 2024
Krajský soud v Hradci Králové pobočka Pardubice - Nárok na ochranu před imisemi a finanční kompenzaci za úklid spadu z bříz bělokorých
Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval v případu žalobkyň a) a b), které se domáhaly ochrany před imisemi způsobenými vzrostlými břízami bělokorými na pozemku žalované. Soud původně rozhodl, že žalovaná má povinnost zdržet se rušení vlastnického práva žalobkyň nad míru, která je přiměřená místním poměrům, avšak žalobkyně se odvolaly s tím, že imise z bříz značně omezují jejich užívání zahrady a rodinného domu. Soud prvního stupně konstatoval, že imise způsobují vyšší frekvenci úklidu pozemku žalobkyň v důsledku spadu listí, květů a pylu, než je obvyklé v širší lokalitě. Připomněl, že břízy v porovnání s jinými stromy v daném místě výrazně převyšují místní standardy co do výšky i množství produkovaných imisí, což omezovalo žalobkyně v obvyklém užívání jejich pozemků.
Odvolací soud po doplnění dokazování potvrdil zjištění soudu prvního stupně, zejména co se týče dominance bříz v lokalitě a míry imisí, které od nich vycházejí. Dovolil si také posoudit právní otázku, zda je možné v daném případě uplatnit nárok na finanční kompenzaci za vzniklé imise, když zákonná úprava neuvádí tuto možnost výslovně, avšak dovolací soud umožnil uplatnění náhrady v případech nezbytného zásahu do vlastnického práva. S ohledem na fakt, že pokácení bříz nebo jejich výrazné zmenšení by nevedlo k poklesu imisí a přihlédnuv k věku žalované a její bezaktivitě, soud uložil žalované, aby zaplatila žalobkyním částku ročního finančního plnění, která reflektuje náklady na spojené úklidové práce. Soud se tak postavil za alternativní způsob řešení sousedských sporů, který nevylučuje finanční kompenzaci i v rámci právní kultury sousedských práv.
ECLI:CZ:KSOS:2024:57.Co.120.2024.1
13. 9. 2024
Krajský soud v Ostravě - Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem a přiměřenost zadostiučinění
Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci náhrady nemajetkové újmy, kdy žalobci namítali, že stát nezajistil přiměřenou délku soudního řízení, které trvalo 25 let, 10 měsíců a 13 dnů. Soud prvního stupně určil, že žalobci mají nárok na zadostiučinění, a stanovil výši náhrady na 193 667 Kč pro prvního žalobce a 217 667 Kč pro druhého žalobce. Odvolací soud potvrdil správnost závěru o nepřiměřené délce řízení a potvrdil, že žalobci utrpěli újmu v souvislosti s touto délkou, protože nezpochybnili nutnost morální náhrady; „nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu.“
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud vyhodnotil, že kritéria pro stanovení přiměřeného zadostiučinění, jak uvádí § 31a zákona č. 82/1998 Sb., nebyla aplikována správně a zohlednil výjimečnost této věci. Soud zjistil, že délka řízení nebyla obvyklá, a to vyžaduje specifickou úpravu základní částky náhrady na 25 000 Kč za rok trvání řízení. Tato částka poté vedla k výslednému zadostiučinění, které bylo přiznáno v souladu s podmínkami zákona a podklady pro stanovení výše náhrady, a včetně procentních úprav s ohledem na situaci každého z žalobců. Jednání účastníků v řízení a úkony státu při spravedlivém posouzení taktéž neodůvodnily snížení odměny, jelikož posuzovány byly konkrétní okolnosti a dopady na žalobce, což soud podrobně zdůvodnil.
ECLI:CZ:KSOS:2024:8.Co.122.2024.1
13. 9. 2024
Krajský soud v Ostravě - Nárok na zaplacení částky 49.274,02 Kč a úrok z prodlení v rámci spotřebitelského úvěru
Krajský soud v Ostravě v této věci rozhodl o odvolání žalobkyně, která se domáhala zaplacení částky 49.274,02 Kč včetně příslušenství od žalovaného. Okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 19.000 Kč, přičemž zamítl další nároky týkající se úroků z prodlení. Soud konstatoval, že smlouva o úvěru byla absolutně neplatná, neboť nebyla řádně zhodnocena úvěruschopnost žalovaného. Soud uvedl: „skutečnost, že samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr“, a dedukoval, že dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva neplatná. Žalobkyně je oprávněna požadovat vratku nesplacené jistiny, což bylo doloženo tím, že žalovaný až dosud zaplatil pouze částečnou částku.
Odvolací soud z pohledu právního vyhodnotil nároky žalobkyně a uznal neplatnost smlouvy o úvěru a podmínky splatnosti úvěru, když uvedl: „jakmile se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“. Krajský soud změnil výrok okresního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit úrok z prodlení až od 1. 4. 2024, kdy se dostal do prodlení, a to na základě zjištění, že splatnost zbytku úvěru nebyla do té doby vyžádána. V důsledku toho soud potvrdil zamítnutí dalších nároků žalobkyně na úroky z prodlení před tímto datem, čímž se prokázalo, že žalovaný nebyl ještě k 5. 6. 2023 v prodlení.
ECLI:CZ:KSPL:2024:64.Co.307.2024.1
11. 9. 2024
Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o odvolání ve věci zaplacení náhrady škody
Krajský soud v Plzni potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které zamítlo žalobu žalobkyně na zaplacení částky 528 224 Kč s příslušenstvím z důvodu promlčení nároku. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, kdy žalobkyně vykonávala opravy komunikace a při nehodě, kdy na ni vjel kombajn řízený žalovaným, došlo k poškození části obrubníků a dlažby. Soud konstatoval, že žalobkyně měla povědomost o škodě a možnosti uplatnění nároku nejpozději k 8. červenci 2019, kdy došlo k události, a proto nárok uplatněný žalobou k 26. srpnu 2022 je promlčený. Jak uvedl soud, „počátek běhu promlčecí lhůty lze tak vázat na 8. 7. 2019“ a „promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody tak marně uplynula“.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že žalobkyně nese odpovědnost za škodu vzniklou na komunikaci, přestože není jejím vlastníkem. Pro pokud byla práce na komunikaci zhotovena na objednávku generálního investora, vyplývá z § 2624 občanského zákoníku, že nebezpečí škody nese zhotovitel, tedy žalobkyně, dokud dílo nebylo řádně předáno. Soud zmínil, že vědomost žalobkyně o škodě nezávisí na vlastnictví komunikace, a že „škoda žalobkyně nedošla teprve zaplacením ceny za dílo provedeného jejím subdodavatelem, ale samotným jednáním žalovaného”. Tím byly potvrzeny i procesní námitky žalované strany vůči náhradě nákladů řízení, což soud vyhodnotil jako věcně správné.
ECLI:CZ:KSOS:2024:8.Co.249.2023.1
11. 9. 2024
Krajský soud v Ostravě - Rozhodnutí o odvolání ve věci zaplacení částky 8.780 Kč v rámci spotřebitelského úvěru
Krajský soud v Ostravě se zabýval věcí týkající se úvěrové smlouvy, kde došlo k neplatnosti dané smlouvy podle ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru neprověřila úvěruschopnost žalovaného a posuzovala ji pouze na základě tvrzení žalovaného o jeho příjmech. Soud konstatoval, že "neplatnost smlouvy vyplývá z povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě spolehlivých a dostatečných informací," a proto žalovanému uložil povinnost zaplatit dosud nevrácenou částku 8.780 Kč jako rozdíl mezi poskytnutým úvěrem a částkou, kterou žalovaný dosud uhradil.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními okresního soudu, přičemž podotkl, že žalobkyně nenavázala na požadované důkazy ohledně úvěruschopnosti žalovaného. Soud uvedl, že žalovaný se "doposud do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny nedostal," a tudíž se úrok z prodlení neuplatní. Odvolací soud upravil splatnost žalované částky na tři dny od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí opřel o závěry Nejvyššího soudu České republiky, podle kterých "nárok na zákonné úroky z prodlení vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny."
ECLI:CZ:KSPL:2024:14.Co.110.2024.1
11. 9. 2024
Krajský soud v Plzni - Odvolání proti zamítnutí náhrady nákladů ochranného léčení
Krajský soud v Plzni rozhodl ve věci náhrady nákladů spojených s ochranným léčením žalovaného, který nebyl zdravotně pojištěn. Soud prvního stupně vyhověl žalobě v částce 494 017,12 Kč, zatímco částku 1 622 676 Kč zamítl. Základním důvodem pro zamítnutí bylo posouzení omezení svéprávnosti žalovaného, které soud považoval za klíčové. Podle soudu žalovaný, i když formálně nebyl omezen ve svéprávnosti do 30. 7. 2022, nebyl schopen činit jakákoliv právní jednání v souvislosti s příhlášením k trvalému pobytu a zdravotnímu pojištění. Soudu bylo zřejmé, že "žalovaný evidentně nebyl schopen uvážit potřebu zdravotního pojištění či přihlášení se k trvalému pobytu," což podpořil znalecký posudek o jeho psychickém stavu.
Odvolací soud, ač s odůvodněním soudu prvního stupně nesouhlasil, dospěl k shodnému závěru, že žaloba je nedůvodná. S odkazem na ust. § 2 odst. 3 občanského zákoníku poukázal na to, že použití zákona za daných okolností by bylo „kruté a uráželo obyčejné lidské cítění“. Dále soud konstatoval, že selhání orgánů státu, které by měly zajistit ochranu žalovaného, mělo vést k absenci jeho možnosti se přihlásit k trvalému pobytu. Soud uzavřel, že dovolání žalobce na náhradu nákladů je v rozporu se zásadami spravedlnosti a možnostmi žalovaného, jdoucí mimo jeho kontrolu.
ECLI:CZ:KSPL:2024:56.Co.139.2024.1
11. 9. 2024
Krajský soud v Plzni - Náhrada nákladů řízení v odvolacím řízení proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, který jí přiznal náhradu nákladů řízení pouze ve výši 8 336 Kč. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení neoprávněně aplikoval ust. § 14b advokátního tarifu, jelikož nebyly splněny podmínky pro jeho použití, zejména podmínka týkající se tarifní hodnoty sporu, která k této aplikaci vyžaduje, aby částka byla do 50 000 Kč. Krajský soud, po přezkoumání důvodů odvolání, shledal, že žalobkyně má právo na náhradu skutečných nákladů právního zastoupení, které činily celkem 21 912,20 Kč, zahrnující náklady na tři úkony a související výdaje.
Soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně posoudil výši nákladů právního zastoupení "v kontextu tzv. formulářových žalob", což vedlo k podcenění nároků žalobkyně. Jak uvedl soud: „Minimálně tato podmínka není v projednávané věci splněna a k aplikaci ust. § 14b advokátního tarifu při rozhodování o náhradě nákladů řízení tak nelze přistoupit.“ Krajský soud tedy změnil výrok rozsudku tak, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení správnou částku 21 912,20 Kč.
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.154.2024.1
11. 9. 2024
Krajský soud v Českých Budějovicích - Potvrzení zrušení podílového spoluvlastnictví a výplata vypořádacího podílu
Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře, který zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k několika nemovitostem. Soud I. stupně zjistil, že žalobce a žalovaná jsou bývalí manželé a rovnodílní spoluvlastníci. Na základě znaleckého posudku, který vyloučil dělitelnost některých pozemků a potvrdil hodnotu zakládající se na věcném břemenu v prospěch matky žalované, soud rozhodl, že nemovitosti budou přikázány do výlučného vlastnictví žalobce s povinností vyplatit žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu částku 5 435 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Soud konstatoval, že k reálnému rozdělení nemovitostí není z důvodu nefungujících vztahů mezi účastníky a absence zájmu obou stran uskutečnitelné.
Odvolací soud potvrdil správnost závěrů soudu I. stupně, zejména co se týče důvodnosti zrušení spoluvlastnictví podle § 1140 o. z., když vztahy mezi účastníky byly "vyhrocené" a spoluvlastnický vztah "nefungoval". Zároveň soud poukázal na to, že i postup žalobce ohledně vyplacení podílu a návrh na přikázání nemovitosti do jeho vlastnictví byl adekvátní, a to i s ohledem na další okolnosti, jako je existence věcného břemene. Odvolací soud uvedl, že "soud I. stupně se věcí řádně zabýval", provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí a dospěl k "věcně správnému" závěru o nutnosti rozdělení a vypořádání spoluvlastnictví. Na základě těchto zjištění odvolací soud neshledal důvody pro změnu či zrušení rozhodnutí soudu I. stupně.
ECLI:CZ:KSCB:2024:19.Co.594.2024.1
10. 9. 2024
Krajský soud v Českých Budějovicích - Nárok na náhradu škody vs. smluvní pokuta: Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích
Krajský soud v Českých Budějovicích se v tomto rozhodnutí zabýval odvoláním žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích, jenž zamítl její žalobu na náhradu škody a smluvní pokutu. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný porušil smlouvu o spolupráci tím, že založil konkurující společnost, a tím převedl několik klientů, což bylo v rozporu s dohodou o mlčenlivosti. Okresní soud výslovně uvedl, že žalobkyně má právo na náhradu škody pouze v případě, že tato přesahuje sjednanou smluvní pokutu, čímž se shodl s předchozím rozhodnutím soudu v obdobném řízení, kdy byla aplikována stejná ujednání mezi žalobkyní a jinou právnickou osobou.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně nemá právo na náhradu škody, pokud její požadavek nepřesahuje smluvní pokutu, což potvrdilo i předchozí řízení. Soud poukázal na výklad článků 6.1 a 6.5 dohody o mlčenlivosti a zdůraznil, že smluvní pokuta vylučuje právo na náhradu škody za podmínek, které stanovuje § 2050 občanského zákoníku. Krajský soud se plně ztotožnil s závěry okresního soudu a potvrdil, že žalobkyně může uplatnit nárok na náhradu škody pouze v případě, kdy tato částka překračuje smluvní pokutu, a proto odvolání žalobkyně zamítl jako nedůvodné.