Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o neplatnosti smluvní pokuty ve vztahu mezi vysokou školou a studentem
17. 7. 2025
ECLI:CZ:KSPL:2025:61.Co.70.2025.1
Krajský soud v Plzni rozhodl ve věci smluvního vztahu mezi žalobkyní, soukromou vysokou školou, a žalovaným, studentem, o úhradě školného a smluvní pokutě. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku potvrdil, že smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně z dlužné částky je nepřiměřená a představuje zneužívající ujednání podle § 1814 odst. 1 písm. l) občanského zákoníku „vzhledem k tomu, že sjednaná sankce je nepřiměřená“. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako podnikatel má k dispozici právní aparát, zatímco žalovaný je mladistvou osobou, což vytváří nerovnováhu mezi stranami. Dále soud uvedl, že ujednání s tak vysokou smluvní pokutou, která za prodlení dosáhla částky 22 933,3 Kč, což činí 77 % jistiny, se „s jasným rozporu s dobrými mravy a je absolutně neplatná podle § 588 o. z.“
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a uvedl, že smlouva o studiu byla uznána jako smlouva spotřebitelská na základě judikatury Ústavního soudu, přičemž „soud není povinen čekat na to, až spotřebitel navrhne zrušení uvedené klauzule“. Odvolací soud dále konstatoval, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši, neboť odkazovala na normy zákona o spotřebitelském úvěru, které stanoví maximální denní sazbu pokuty. Takováto výše pokuty ve spotřebitelském vztahu ve skutečnosti nesplňuje funkci zajišťovací, ale přebírá funkci sankční, čímž zcela znemožňuje jejímu přijetí dle § 1815 o. z. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud rozhodl, že nelze k takovému ujednání přihlížet.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Návrh na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu z důvodu zamoření štěnicemi
7. 7. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.324.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodoval ve věci výpovědi z nájmu bytu, kterou žalovaný podal žalobkyni z důvodu hrubého porušení povinnosti nájemce, konkrétně kvůli opakovanému zamoření bytu štěnicemi. Soud I. stupně zamítl žalobu žalobkyně, která tvrdila, že výpověď byla neoprávněná. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že žalobkyně opakovaně nezajišťovala adekvátní opatření k odstranění štěnic, ačkoliv o jejich výskytu věděla již od roku 2016. Soud dospěl k závěru, že „dlouhodobé zamoření bytu štěnicemi a ohrožení ostatních obyvatel v domě s možností jejich přesunu do jiného bytu nepředstavuje ve smyslu § 2256 odst. 2 o. z. zachování náležitého pořádku v domě“. Soud proto zamítl žalobu s tím, že výpověď z nájmu, jež byla podána pomocí postupů uvedených v § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., je oprávněná a v souladu s dobrými mravy, neboť na žalobkyni byly kladeny zvýšené požadavky na řešení tohoto dlouhodobého problému.
Obiter dictum k tomu uvádí, že soud I. stupně v rámci svých závěrů přihlížel nejen k aktuálním událostem, ale i k předchozím výskytům štěnic v letech 2016 a 2017, čímž se prokázalo, že žalobkyně si byla vědoma nutnosti adekvátní údržby bytu a že její chování nelze považovat za aktivní. K tomu soud dodává, že „na posouzení naplnění výpovědního důvodu nemůže mít vliv chování žalobkyně až po doručení výpovědi z nájmu bytu“, čímž potvrzuje, že odpovědnost za údržbu bytu byla na žalobkyni. Soud dále podtrhuje, že opakované problémy způsobené žalobkyní vyústily v náklady pro žalovaného a s ohledem na intenzitu porušování povinností, které byly na žalobkyni kladeny, byl soud I. stupně oprávněn výpověď z nájmu považovat za oprávněnou.
Krajský soud v Ostravě - Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o odvolání žalobkyně týkající se spotřebitelského úvěru a úroků z prodlení
3. 7. 2025
ECLI:CZ:KSOS:2025:8.Co.86.2025.1
Krajský soud v Ostravě rozhodoval o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, který zamítl její nárok na úroky z prodlení ve výši 15 % z částky 170.000 Kč. Okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy na základě § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pro nedostatečnou prověrku úvěruschopnosti ze strany žalobkyně. Krajský soud v odvolacím řízení zcela potvrdil právní závěry okresního soudu, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v „době přiměřené svým možnostem“ a konstatoval, že nepřiznání úroků z prodlení bylo správné, neboť splatnost dlužné částky nenastala, dokud nebyly prokázány možnosti žalovaného splnit dluh.
Ratio decidendi Krajského soudu spočívá v aplikaci principu, že u spotřebitelských úvěrů se na pravidla splatnosti vztahuje určitá ochrana dlužníka, a splatnost pohledávky se neodvíjí od výzvy věřitele, ale možností dlužníka. Krajský soud zdůraznil, že pokud není dlužník v prodlení s vrácením jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR "dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení." Toto stanovisko je klíčové pro interpretaci právních vztahů v oblasti spotřebitelského úvěru a pro ochranu práv spotřebitelů.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec - Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pozemku
22. 6. 2025
ECLI:CZ:KSUL:2025:29.Co.29.2024.205
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci posoudil případ spoluvlastnictví žalobců a žalované k pozemku parc. č. Anonymizováno, z něhož se obě strany snažily získat své podíly na základě předchozích dohod. Okresní soud původně rozhodl, že spoluvlastnictví zrušil, avšak odvolací soud změnil tento rozsudek a zamítl žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Hlavním důvodem pro toto rozhodnutí bylo zjištění, že předmětný pozemek slouží jako jediná přístupová cesta k nemovitostem účastníků. Odvolací soud uznal, že pozemek naplňuje znaky přídatného spoluvlastnictví podle § 1223 o. z.; jak žalobci, tak žalovaná potřebují pozemek k přístupu k jejich nemovitostem, což je klíčové pro řádné užívání jejich majektu.
Soud se rovněž vyjádřil k otázce, zda je možné pozemek reálně rozdělit. Po vyhodnocení jeho velikosti a tvaru dospěl k závěru, že rozdělení by vedlo k malým parcelám, které by nebyly hospodárně využitelné. Soud poznamenal, že veškeré přístupy k pozemku jsou odvozeny od jeho společného užívání, a proto nevhodnost rozdělení má vliv na nemožnost zrušení spoluvlastnictví podle § 1229 o. z. Tímto způsobem Krajský soud rovněž podtrhl právní zásady týkající se přídatného spoluvlastnictví, které jsou nedílnou součástí občanského práva.
Krajský soud v Českých Budějovicích - Odpovědnost za prodlení s dodáním mobilního domu a náhrada škody
10. 2. 2025
ECLI:CZ:KSCB:2024:7.Co.1514.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání žalované, která se bránila proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, jenž jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 104 100 Kč z důvodu porušení smluvní povinnosti v souvislosti s dodáním mobilního domu. Soud konstatoval, že žalobce i přes to, že termín dodání byl sjednán jako předběžný, byl ve své očekávané újmě oprávněný, neboť žalovaná nedodala předmět plnění v souladu s dohodnutým termínem do 30. 9. 2022. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že „k žádné modifikaci s uvedením konkrétních důvodů ze strany žalované nedošlo“. Tím pádem žalovaná se ocitla v prodlení i bez výzvy žalobce, jelikož jako dodavatel měla povinnost informovat o relevantních důvodech odložení dodávky.
V rámci dokazování byl prokázán vznik škody žalobce v důsledku nenařízení náhradního bydlení, a to ve formě nájemného a parkovného za období, kdy nebyl mobilní dům dodán. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce „musel někde bydlet, nemohl bydlet v dodávaném domě“, a uznal, že „s marným dodáním ze strany žalované je spojena příčinná souvislost s náklady žalobce“. Na základě toho bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, které žalované přikázalo nahradit škodu vzniklou porušením smlouvy a osvědčilo tak právní odpovědnost na základě § 2913 odst. 1 občanského zákoníku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:23.Co.134.2024.1
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, kterým bylo určeno, že výpověď žalobkyně, týkající se ukončení pracovního poměru, je neplatná. Žalobkyně nesouhlasila s jednotlivými skutky, které jí byly ve výpovědi vytýkány, a argumentovala, že žádný z nich nedosahuje minimální intenzity porušení pracovních povinností. Soud prvního stupně shledal, že z vytýkaných 11 porušení platných předpisů se pouze u dvou mírně závažných skutků prokázalo porušení, zatímco další skutkové návrhy byly buď neprokázané, nebo nesplnily požadavky na konkrétnost podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Například soud konstatoval, že „se jednalo o tendenční snahu „nasbírat“ co nejvíce údajů pro možnou výpověď“ a zdůraznil, že žalobkyně jednala profesionálně vůči svým kolegům a dětí ve škole, čímž zmírnil potenciální závažnost vytýkaných činů.
Odvolací soud také vyjádřil, že soud prvního stupně správně zhodnotil důkazy, uvádějící, že jednotlivé skutky, především co se týče lživého informování, nedosahovaly, dle učiněných závěrů, dostatečné konkrétnosti redakčního vyjádření a času. K konkrétní situaci, kdy žalobkyně v konfliktu křičela na svou nadřízenou, odvolací soud shrnul, že takovéto jednání sice nebylo přípustné, ale nelze jej považovat za okrajový důvod výpovědi. Závěrem senát uvedl, že na základě zjištěného stavu nebylo možné považovat výpověď za platnou, a poukázala na „úmyslné zkreslování informací“ ze strany zaměstnavatele, což vedlo k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o žalobě z rušené držby a odvolání žalobkyně
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:59.Co.232.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl ve věci žaloby z rušené držby, přičemž jeho rozhodnutí se opírá o zjištění, že žalobci, kteří jsou podnikateli v ekologickém zemědělství, podali svou žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku. Soud I. stupně uvedl, že prekluzivní lhůta začala běžet nejpozději v době, kdy žalobci prokazatelně věděli o rušení jejich práva držby a o osobě, která toto právo ohrožuje, přičemž uvedenou lhůtu žalobci překročili. Soud konstatoval, že "žalobci měli vědomost o rušebním jednání žalovaných nejpozději dne [datum], kdy se účastnili jednání o zpracování územní studie."
Odvolací soud potvrzuje, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně byly správné a nevyžadovaly další dokazování. V rámci svého rozhodnutí podrobil soud I. stupně důkazu hodnocení čestného prohlášení a zápisu ze schůze výrobního výboru, k čemuž odvolací soud dodal, že "i po poškození závory zůstaly v místě přístupu na předmětný pozemek nadále sloupky závory a umístění řetězu tak představuje jen nápravu poškození předchozí překážky." Odvolací soud shrnul, že "rušení držby práva průjezdu na propachtované pozemky ze strany žalovaných je pouze pokračováním jednání předchozích vlastníků předmětného pozemku," a na tomto základě považoval žalobu za opožděnou, proto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o určení vlastnického práva k pozemku a odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever
11. 12. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:13.Co.393.2024.1
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalobce, který se domáhal určení vlastnického práva k pozemku s tvrzením, že pozemek vydržel v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Prvostupňový soud žalobu zamítl se zdůvodněním, že žalobce i jeho předchůdci pozemek sice užívali, avšak jednalo se o nepoctivou držbu, neboť museli být si vědomi, že vykonávají právo, které jim nenáleží, vzhledem k „extrémnímu rozdílu“ ve výměře pozemku. Krajský soud v Plzni následně potvrdil zamítnutí žaloby, vycházejíc z názoru Nejvyššího soudu, že podmínkou pro mimořádné vydržení je absenci nepoctivého úmyslu držitele. Soud dospěl k závěru, že žalobce byl v průběhu vydržecí doby konfrontován s geometrickými plány a bál se, že mu zaplocená část pozemku nepatří, což podpořilo jeho nepoctivý úmysl.
Odvolací soud dále uvedl, že jakkoliv byl poměr výměr značný, jednalo se o úmyslné nepoctivé jednání žalobce. Soud tvrdil, že „jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoli poctivém úmyslu nabyvatele“. Soud zdůraznil, že žalobce s překročením hranice výměry pozemků jednal, ať už sám či prostřednictvím svých rodičů, kteří byli právníky, přičemž takovéto vědomosti jsou mu analogicky přičitatelné podle § 436 občanského zákoníku. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k pozemku, čímž potvrdil neexistenci předpokladů pro mimořádné vydržení.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Plzni - Potvrzení rozsudku o zneužití práva v občanskoprávním řízení
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPL:2024:61.Co.202.2024.1
Krajský soud v Plzni se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, který zamítl jeho žalobu o poskytnutí informací podle § 1178 občanského zákoníku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vykazuje znaky zjevného zneužití práva, přičemž poukazoval na neúnosnost jeho požadavků a skutečnost, že žalobce vyvolává řadu soudních sporů bez opodstatnění. Odvolací soud po provedeném dokazování potvrdil, že žalobce neprokázal řádné doručení svých žádostí a předžalobních výzev žalovanému, a to včetně konkrétních, podstatných okolností, které týkaly sporu. Soud zdůraznil, že výkon práva musí mít zákonný účel a nelze jej zneužívat k poškození jiné strany.
Odvolací soud konstatoval, že i když § 1178 odst. 2 o. z. dává žalobci právo na informace, není automaticky chráněno jednání, které naplňuje znaky šikanózního výkonu práva. Soud uzavřel, že žalobcovo jednání, včetně mnoha žádostí a opakovaných žalob, je motivováno snahou zatížit žalovaného, čímž naplnilo znaky zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. Tato zjištění vedla odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu vychází z principu, že právní ochrana může být odepřena v případech, kdy je výkon práva vykonáván v rozporu s jeho účelem a zneužívá situace ve prospěch jedné strany na úkor druhé.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
13. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:60.Co.198.2024.1
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, ve věci žalobce proti žalované, rozhodoval o náhradě za nepřiměřenou délku trestního řízení. Soud I. stupně zjistil, že délka řízení činila 9 let a 11 měsíců, což je "zcela zjevně nepřijatelná" doba. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o přiznání zadostiučinění ve výši 160 500 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž bylo zohledněno, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy. "Celková délka řízení" a "význam předmětu řízení pro poškozeného" vedly k tomu, že základní odškodnění bylo stanoveno na výši 18 000 Kč za rok řízení. Soud provedl korekce s ohledem na složitost řízení a jednání žalobce, které přispělo k prodloužení řízení.
Odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro "jeho nepřiměřenou délku" a že tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručenému Úmluvou. Bylo zdůrazněno, že "pouhé konstatování porušení práva" nestačí k odčinění vzniklé újmy, a proto bylo čelní rozhodnutí o úhradě náhrady navýšeno o 10 % za celkovou délku řízení a další faktory. Soud uvedl, že "nelze zaujmout názor, že se žalovaný snažil prodloužit celkovou délku řízení" a konstatoval, že s ohledem na neobyčejné trvání trestního řízení, který výrazně vybočuje z obvyklé praxe, je přiznání odškodnění odůvodněné a nezbytné.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - Potvrzení rozsudku o regresním nároku za škodu z provozu vozidla způsobenou osobou bez řidičského oprávnění
11. 9. 2024
ECLI:CZ:KSUL:2024:12.Co.136.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu, který zamítl odvolání žalovaného proti rozhodnutí o regresním nároku žalobkyně na zaplacení částky 87 514 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako pronajímatel vozidla odpovídá za škodu, kterou způsobil nepovolený řidič, jemuž vozidlo svěřil. Okresní soud konstatoval, že „žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti... předal vozidlo osobě, které byl uložen zákaz řízení“. Tím se žalobkyně stala pojištěnou podle § 10 odst. 1 písm. j) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a má právo na částku, kterou vyplatila poškozeným.
Krajský soud potvrdil skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný neprokázal, že by v době převzetí vozidla nebyl v ČR, což by mohlo ovlivnit jeho odpovědnost. Krajský soud konstatoval, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že v době převzetí vozidla nebyl v ČR“. Tento argument žalovaného byl v odvolacím řízení považován za nový a nepřípustný, což potvrzuje princip neúplné apelace, podle něhož se odvolací soud nezabývá novými skutečnostmi, které nebyly uvedeny v prvním stupni.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Určení vlastnického práva k pozemku a navazující soudní spor o hranici mezi pozemky.
10. 9. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.130.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl ve věci určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. **Anonymizováno** v k. ú. **adresa**. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky probíhá dlouhodobý spor ohledně hranice pozemků, který byl vyřešen na základě důkazu posudku, jenž potvrdil, že plot odpovídá skutečné hranici. Soud uvedl, že „od poloviny 20. století se mezi pozemky nachází plot, který dle svědka existuje začátku let 60. a celkově podporuje vlastnická práva žalobce“. Soud také zdůraznil, že znalci v předchozích řízeních použil historické mapy, které určily, že hranice ve skutečnosti vede podle jiného vymezení, než co je zaneseno v katastru nemovitostí, a rozhodl, že „žalobce se stal vlastníkem tohoto pozemku a zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem“.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalované bylo nepodložené, neboť většina argumentů míjela meritum věci. Soud zdůraznil, že žalovaná neprokázala své argumenty proti posudku a „žádný důkaz, který by uváděl jakékoliv skutečnosti zpochybňující závěry soudů, nebyl předložen“. K rozhodnutí soud dospěl na základě odborných posudků, které sice zohlednily svědecké výpovědi, ale konečný závěr byl opřen o objektivní historická data. Soud konstatoval, že „je nutno vycházet z odborných znalostí, které určí vlastnickou hranici na základě historických katastrálních podkladů“.
Krajský soud v Ostravě - Nárok na zaplacení částky z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru
2. 4. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2026:15.Co.16.2026.1
Krajský soud v Ostravě se ve svém rozhodnutí zabýval případem, kdy žalobkyně požadovala po žalované vrácení nesplacené části jistiny revolvingového úvěru ve výši 23 274 Kč, což vzniklo na základě neplatné smlouvy o úvěru, jelikož žalobkyně nedostála svým povinnostem dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud konstatoval, že žalovaná má povinnost vrátit rozdíl mezi poskytnutou částkou a splácenou částkou, nicméně nesplnění podmínek smlouvy vedlo k její neplatnosti. Krajský soud ve svém odvolacím rozhodnutí potvrdil nárok na vrácení částky 23 274 Kč, ale neuznal nárok na úrok z prodlení, neboť nebyla sjednána lhůta splatnosti, což důvodně určil soud. Krajský soud zároveň potvrdil, že předložení důkazů o dispozici těchto prostředků leží na dlužníku, a to v souladu s aktuální judikaturou.
Odvolací soud upozornil na to, že žalovaná nebyla v řízení aktivní a neprokázala, že by nebyla schopna dluh vrátit. Uvedl, že "pokud spotřebitel je v řízení pasivní, netvrdí a nedokládá nic o svých možnostech, je namístě usuzovat, že dluh vrátit může." Krajský soud se držel závěru, že "intenzita pasivity žalované neumožnila dospět k závěru o nenastoupení splatnosti jistiny." Také se shodl, že úroková sazba z prodlení je oprávněná za dlužnou částku po vzniku dluhu, čímž potvrdil potřebu úpravy splatnosti. Tímto způsobem byl nárok na úroky z prodlení v přiměřené míře schválen a rozšířen.
Krajský soud v Ostravě - ### Rozhodnutí o soudních poplatcích v řízení o žalobě na částku 44.167 Kč
2. 4. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2026:8.Co.268.2025.1
Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci žaloby na zaplacení 44.167 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobce byl osvobozen od soudních poplatků a v řízení byl plně úspěšný. Soud uvedl, že „nevydal rozhodnutí o přenosu poplatkové povinnosti z žalobce na žalovanou dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobce byl v řízení plně úspěšný“. Soud dále podotkl, že na základě výsledku řízení je žalovaná povinna zaplatit soudní poplatek. Toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s § 166 odst. 1 občanského soudního řádu.
Soud také zdůraznil, že toto doplňující usnesení „bylo vydáno v souladu s ust. § 166 odst. 1 o. s. ř.“, čímž se řízení stává kompletním v otázce poplatkové povinnosti. Tím Soud odlišil situaci, kdy je žalobce osvobozen od poplatků, od situace, kdy by takové osvobození neplatilo. Na závěr soud konstatoval, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, čímž závěr v této věci uzavřel.
Krajský soud v Brně - Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a odvolání proti rozsudku soudu v Třebíči
1. 4. 2026
ECLI:CZ:KSBR:2026:15.Co.226.2025.1
Krajský soud v Brně se zabýval odvoláním žalobkyně, která se domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Soud I. stupně zamítl žalobu, přičemž konstatoval, že žalovaná zaměstnavatelka platně ukončila pracovní poměr žalobkyně podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti. Soud I. stupně dospěl k závěru, že organizační změna, která vedla k zrušení pracovního místa žalobkyně, byla řádně přijata, a její pracovní náplň byla rozdělená mezi ostatní zaměstnance. K tomu soud uvedl, že „organizační změny spočívající mimo jiné ve zrušení pracovního místa žalobkyně byly žalovanou řádně přijaty a žalobkyni předáním výpovědi oznámeny“.
Odvolací soud při přezkoumání potvrdil, že odvolání žalobkyně není důvodné, a shledal, že soud I. stupně provedl potřebné důkazy a aplikoval relevantní právní normy. Soud se ztotožnil se závěrem, že i pokud mohly mezi žalobkyní a ředitelem žalované existovat spory, které mohly motivovat organizační změnu, to samo o sobě nezpůsobuje neplatnost výpovědi. Jak uvádí soud, „pokud i případně motivací k přijetí organizačního opatření byly mimo jiné spory mezi žalobkyní a ředitelem, není tato okolnost důvodem pro určení neplatnosti takové výpovědi“. Soud I. stupně rovněž správně uzavřel, že žalovaná splnila veškeré formální i věcné předpoklady pro platné ukončení pracovního poměru a odmítl tvrzení, že došlo pouze k fiktivnímu zrušení pracovního místa.
