Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice - Náhrada nákladů odvolacího řízení po potvrzení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.
29. 4. 2026
ECLI:CZ:KSHK:2026:22.Co.11.2026.228
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek okresního soudu, který zamítl žalobu žalobkyně o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného. Žalobkyně argumentovala tím, že žalovaný zrušení pracovního poměru provedl neoprávněně, jelikož jí řádně vyplatila mzdu. Naopak žalovaný tvrdil, že mu nebyla vyplacena mzda za 61 hodin 44 minut práce přesčas, což bylo ověřeno i pomocí provedeného dokazování. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako zaměstnavatel neprokázala, že by mzdu za odpracované přesčasy skutečně žalovanému vyplatila, a potvrdil, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo v souladu se zákonem, neboť žalovaný měl právo na takové jednání podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Soud rovněž uvedl, že není nutné, aby zaměstnanec nejdříve kontaktoval zaměstnavatele kvůli úhradě dlužné mzdy. Okresní soud shledal, že postup žalobkyně při vyplácení mezd, zejména nedostatek transparentnosti a dodržování zákonných norem, vedl k situaci, kdy žalovaný neobdržel mzdu za práci přesčas v plné výši. Soud zdůraznil, že okamžité zrušení pracovního poměru je ochranným institutem pracovního práva, a v případě porušení povinnosti zaměstnavatele vyplatit mzdu může zaměstnanec ukončit pracovní poměr okamžitě. Odvolací soud potvrdil, že postup žalobkyně byl v rozporu se zákoníkem práce a že žalovaný měl právo na okamžité zrušení pracovního poměru.
Krajský soud v Praze - Náhrada nákladů řízení v případu bezdůvodného obohacení a insolvencí dlužníka
28. 4. 2026
ECLI:CZ:KSPH:2026:21.Co.298.2025.1
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, které zamítlo žalobu žalobkyně o určení, že úhrady dlužníka ve výši 65 100 Kč na účet žalovaného jsou neúčinné. Žalobkyně, jako insolvenční správkyně, argumentovala, že tyto platby byly realizovány v období, kdy dlužník byl již v úpadku, což mělo za následek ochuzení majetkové podstaty. Soud však konstatoval, že žalovaný nebyl věřitelem dlužníka, a tím pádem nelze úhrady posuzovat jako zvýhodňující právní úkony. "Žalovaný totiž nikdy věřitelem dlužníka nebyl a nemohlo se mu tedy jako věřiteli dostat více než ostatním dlužníkovým věřitelům," uvedl soud.
Odvolací soud potvrdil, že smlouva o odkupu zlata mezi žalovaným a dlužníkem byla platně uzavřena a že dlužník uhradil kupní cenu z vlastních prostředků, čímž se bezdůvodně obohatil, přičemž povinnost plnit měla společnost, nikoli žalovaný. Soud poznamenal, že "bylo-li prokázáno, že žalovaný nebyl věřitelem dlužníka, jednání dlužníka nelze posoudit jako zvýhodňující právní jednání." Takový výkon podle odvolacího soudu vedl k tomu, že žalobkyně nemá nárok na vrácení této částky. Soud tedy v konečném důsledku zohlednil jak platnost uzavřené smlouvy, tak skutkový stav, a rozhodl ve prospěch žalovaného.
Krajský soud v Brně - Návrh na vydání sporného vozidla v souvislosti s dohodou o vypořádání společného jmění manželů
28. 4. 2026
ECLI:CZ:KSBR:2026:14.Co.43.2024.1
Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, který zamítl žalobu žalobkyně o vydání motorového vozidla. Soud zdůraznil, že „dohoda o vypořádání společného jmění nemohla být převodním titulem“ z důvodu, že „bývalý manžel žalované nebyl vlastníkem vozidla“. Soud konstatoval, že vlastnické právo k vozidlu přechází na základě projevu vůle účastníků a že registrovaný přepis vozidla byl proveden na základě společné žádosti, což naznačuje existenci ústní darovací smlouvy. K dalšímu zvýraznění soud uvádí, že „k převodu vlastnického práva z žalobkyně na žalovanou došlo v důsledku jejich právního jednání“, a bylo zřejmé, že žalobkyně se neprokázala jako vlastník sporného automobilu.
Odvolací soud potvrdil, že žalobkyně neprokázala své vlastnické právo ani tvrzení, že žalovaná vozidlo neprávem zadržuje. Soud konstatoval, že „Dohoda, od níž žalovaná odstoupila, nemohla mít vliv na převedení vlastnického práva“, jelikož k převodu již došlo. Dále soud zmiňuje, že žalobkyně se vůbec nevypořádala s tím, že nebyla účastníkem dohody o vypořádání společného jmění manželů. Odvolací soud shrnul, že žalobkyně svými námitkami nezpochybnila právní důvod převodu, což vedlo k závěru, že „odvolací námitky žalobkyně jsou nepodložené“.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec - O určení dědického práva v případě společné domácnosti
27. 4. 2026
ECLI:CZ:KSUL:2026:35.Co.185.2025.183
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, který určil žalobce jako dědice zůstavitele. Soud uvedl, že žalobce žil se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí a pečoval o společnou domácnost. Tento závěr opřel o svědecké výpovědi, které potvrzují trvalý vztah a společné hospodaření žalobce se zůstavitelem, například společným nakupováním a hraděním nákladů na rekonstrukci bytu. Soud konstatoval: „Oba se podíleli na chodu společné domácnosti“, a to i přesto, že nebylo prokázáno, že by zůstavitel měl úmysl sdílet domácnost s jinou osobou.
Odvolací soud potvrdil správnost rozhodnutí okresního soudu, když důrazně podpořil jeho názory na podstatu společné domácnosti, citujíc precedentní rozhodnutí, která definují podmínky pro tento typ soužití. Soud se také vyjádřil k obraně žalovaných, že vztah mezi zůstavitelem a další svědkyní nebyl dostatečně intenzivní pro vytvoření společného hospodaření, zdůraznil, že „nemohli být naplněny znaky společného soužití“. Soud na základě důkazů také odmítl argumenty žalovaných o odděleném hospodaření a potvrdil, že žalobce a zůstavitel se fakticky starali o společnou domácnost a splnili tak podmínky pro dědění ve třetí kategorii.
Krajský soud v Brně - Odvolání žalobkyně v pracovním sporu o zaplacení mzdy a zadostiučinění z důvodu údajné diskriminace na základě pohlaví.
27. 4. 2026
ECLI:CZ:KSBR:2026:15.Co.88.2022.1
V rozhodnutí Krajského soudu v Brně se posuzovala žaloba žalobkyně týkající se diskriminace na základě pohlaví v oblasti odměňování zaměstnanců. Žalobkyně čelila situaci, kdy po jejím odchodu z pracovního poměru nastoupil mužský kolega na nižší úvazek s vyšším osobním příplatkem, což žalobkyně považovala za diskriminaci. Krajský soud v Brně uvedl, že „žalobkyně byla správně a v souladu s pracovní smlouvou zaměstnána s druhem práce“ a že „možno srovnávat pouze stejné či obdobné pracovní činnosti“. Soud zdůraznil, že rozdíly v odměňování nejsou v rozporu se zákonem, pokud se zakládají na objektivních kritériích, jako jsou zkušenosti a odpovědnost, a dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně diskriminace.
Odvolací soud na základě doplněného dokazování a svědeckých výpovědí podpořil rozhodnutí krajského soudu a zdůraznil, že odměny musely být posuzovány v kontextu různých pracovních rolí, které žalobkyně a její nástupce vykonávali. Soud uvedl, že „byť lze porovnávat odměňování zaměstnanců v různých časových obdobích, pro poměry této věci to bylo velmi stěží proveditelné“. Krajský soud konstatoval, že přínos práce nástupce byl větší než práce žalobkyně, a zjistil, že k diskriminaci na základě pohlaví nedošlo. Celkově bylo rozhodnutí potvrzeno s tím, že žalobkyně nesplnila podmínky pro účinné prokázání diskriminace.
Krajský soud v Ostravě - Nárok na odstupné v souvislosti s nemocí z povolání
24. 4. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2025:16.Co.211.2016.1
Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení zrušil rozsudek Okresního soudu v Karviné, který přiznával žalobci odstupné ve výši 11 000 Kč na základě zjištění nemoci z povolání. Soud zdůraznil, že „za vznik nemoci z povolání je odpovědný zaměstnavatel“, což znamená, že žalobce musí prokázat, že pracoval za podmínek, kdy mohla nemoc vzniknout. Soud konstatoval, že „žalobce při uzavírání pracovní smlouvy nezamlčel žádný zdravotní stav,“ a tudíž nemohl žalovanou uvést v omyl. Naopak žalovaná „neprokázala, že by žalobce nepracoval za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání.“ Krajský soud uvedl, že nárok na odstupné žalobci neplyne, protože „pokud zaměstnavatel nedokáže prokázat podmínky vzniku nemoci, nemůže být povinen platit odstupné.“
Obiter dictum krajského soudu shledává tvrzení žalované, že žalobce jednal v rozporu s dobrými mravy, jako nedůvodná. Jak soud podotkl, „změna zaměstnání nebyla zamýšlena za účelem získání odstupného,“ neboť žalobce pracoval „v podmínkách, které mohly vést ke vzniku nemoci z povolání,“ a „ženě bylo známo, že u předchozího zaměstnavatele by bylo snáze dosáhnout odstupného.“ Krajský soud tak uzavřel, že dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu nemoci nebylo možné považovat za dostatečný důvod pro vznik nároku na odstupné, čímž měl žalobce za vinu, že neprokázal své tvrzení o vzniku nemoci v období zaměstnání u žalované a laťka důkazního břemene zůstala na jeho straně.
Krajský soud v Ostravě - Návrh na odvolání v případě sporu o úhradu kupní ceny vozidla a souvisejících nákladů
23. 4. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2026:15.Co.37.2026.1
Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 229 741,18 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně splnila povinnost připravit vozidlo k předání do sjednaného termínu 15. 12. 2023 a na poslední výzvy k převzetí reagoval žalovaný ignorováním. K tomu okresní soud konstatuje, že žalovaný neposkytl potřebnou součinnost k převzetí vozidla, což vedlo k tomu, že jej nemohl převzít, a tudíž se dostal do prodlení. Tento závěr se opíral o ustanovení § 1962 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož platí, že pokud je čas plnění stanoven ve prospěch dlužníka, věřitel nemůže požadovat plnění předčasně. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo však zvráceno odvolacím soudem, který konstatoval, že žalobkyně nedostála svým povinnostem včasného pokusu o předání, a žalovaný tím pádem měl právo od smlouvy odstoupit.
Odvolací soud se přiklonil k názoru, že žalobkyně měla povinnost vozidlo řádně nabídnout k převzetí, což neudělala, a tudíž se dostala do prodlení. Dále soud nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že vznikla škoda na základě rozdílu mezi plánovanou a realizovanou cenou za vozidlo, a také, že ušlý zisk v důsledku úroků z úvěru nelze považovat za přímou škodu, jelikož žalobkyně neinformovala žalovaného o úvěrovém financování. To vedlo k závěru, že nárok žalobkyně je nedůvodný, a celé rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit byla odvolacím soudem změněno, čímž došlo k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Krajský soud v Ústí nad Labem - Rozsudek o spotřebitelském úvěru a zaplacení pohledávky
23. 4. 2026
ECLI:CZ:KSUL:2026:8.Co.382.2025.1
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí potvrdil, že úvěrová smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla absolutně neplatná z důvodu, že žalobkyně neprokázala, že by před jejím uzavřením prověřila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZSÚ). Soud uvedl: „Žalobkyně svým postupem před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným porušila § 86 ZSÚ, neboť neprokázala, že by prověřovala úvěruschopnost žalovaného.“ Krajský soud uznal, že vztah mezi účastníky se musí posuzovat podle principů bezdůvodného obohacení, přičemž "výše bezdůvodného obohacení se má, podle § 87 odst. 1 ZSÚ, rovnat výši vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru."
Soud také posoudil otázku nároku na úrok z prodlení a konstatoval, že žalovaný se nemohl dostat do prodlení, protože do doby právní moci rozsudku okresního soudu, který byl potvrzen, nenastaly okolnosti, které by toto prodlení vyvolaly. Krajský soud konstatoval, že „žalovaný se doposud do prodlení vůbec nedostal“, a proto nebyl přiznán úrok z prodlení, až do doby, kdy se žalovaný dostal do prodlení od 16.10.2025. Soud zdůraznil ochranu spotřebitele: „Dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře - Určení vlastnického práva k nemovité věci a potvrzení postoje odvolacího soudu
22. 4. 2026
ECLI:CZ:KSCB:2026:15.Co.550.2025.486
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu I. stupně, který určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. Anonymizováno, a to na základě několikaleté držby a dobré víry, že tento pozemek patří jemu. Soud I. stupně vycházel především z faktu, že žalobce měl tento pozemek v držbě od doby, kdy jej získal na základě darovací smlouvy v roce 1988, a to spolu s dalšími nemovitostmi, a užíval jej vymezeně jako součást celku, neprokazatelně již více než 40 let bez zásahu ze strany jiných osob. Soud také zohlednil výpovědi svědků, kteří potvrzovali, že pozemek byl oplocen a užíván žalobcem, což nasvědčuje i svéprávné držbě pozemku.
Žalovaná strana, tj. Česká republika, argumentovala tím, že žalobce neměl právní titul pro svou držbu a že pozemek byl po celou dobu evidován v katastru jako státní. Soud však konstatoval, že podle právního rámce po roce 1992 je možné nabýt vlastnické právo i na státní majetek prostřednictvím vydržení, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Soud I. stupně proto správně vyhodnotil, že žalobce naplnil podmínky pro vydržení vlastnictví předmětného pozemku, když užíval pozemek od roku 1988 a jeho užívání bylo nikým nezpochybňováno. Soud tak potvrdil, že právní argumentace žalované není opodstatněná, a žalobce skutečně mohl nabýt vlastnické právo k pozemku na základě uvedeného osvědčení o držbě.
Krajský soud v Ostravě - Žaloba na náhradu ztráty výdělku po pracovní neschopnosti zaměstnance kvůli nemoci z povolání
22. 4. 2026
ECLI:CZ:KSOS:2026:16.Co.254.2025.1
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné, jímž byla žaloba žalobce, bývalého zaměstnance žalované, zamítnuta. Žalobce se domáhal zaplacení částky 1 661 715 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, argumentoval tím, že jeho zdravotní stav, v důsledku onemocnění z povolání (uhlokopská pneumokonióza), mu zajišťoval právo na rentu. Nicméně, soud první instance zohlednil znalecké posudky, které konstatovaly, že žalobce byl od 1. 2. 2020 zdravotně nezpůsobilý vykonávat jakoukoli práci v podzemní těžbě, včetně alternativních profesí, a to v souvislosti s obecnými onemocněními, jako jsou diabetes a hypertenze. „Nástup obecných onemocnění... znamenal od 1. 2. 2020 podstatnou změnu poměrů, jež přivodila zánik nároku na rentu,“ uvedl soud.
Krajský soud shledal, že žalobce nebyl schopen prokázat, že by mohl vykonávat alternativní profese pouze s ohledem na nemoc z povolání. Odvolací soud přijal závěry okresního soudu, že „Žalobce … nemá na rentu nárok ani v režimu tzv. nové škody, neboť jej soubor obecných onemocnění … samostatně vyřazuje i z výkonu alternativních profesí.“ Soud poukázal na přesvědčivost souvisejících znaleckých posudků, které potvrdily, že jeho celkový zdravotní stav znemožnil vykonávat práce v podzemí. Krajský soud spolehlivě argumentoval, že „prvořadou kvalitou každého znaleckého posudku je přesvědčivost“ a na základě odborných závěrů posoudil, že žalobce nezpochybnil výsledky provedeného dokazování.
Krajský soud v Plzni - Nárok na zaplacení dlužné částky z úvěrové smlouvy a spory o právní posouzení úrokového výpočtu.
21. 4. 2026
ECLI:CZ:KSPL:2025:64.Co.440.2025.1
Krajský soud v Plzni přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 144 186,20 Kč s příslušenstvím, včetně úroků a sankcí. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla oprávněná uplatnit svůj nárok, neboť mezi původním věřitelem a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, a žalovaný svůj závazek neplnil řádně. Soud prvního stupně uvedl, že "žalobkyně bez rozumného důvodu otálela s uplatněním práva na zaplacení dluhu". Avšak odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 1805 občanského zákoníku, neboť smlouva o úvěru se řídila obchodním zákoníkem platným do konce roku 2013. Podle odvolacího soudu je aplikace § 1805 občanského zákoníku vyloučena.
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně se neměla za žádných okolností domáhat svých práv s prodlením, když "již v listopadu 2009 uplatnila svůj nárok rozhodčí žalobou". Soud upřesnil, že rozhodčí řízení, které následovalo, se ukázalo jako bezvýsledné, a že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, což podlomilo možnost uplatnění jakýchkoli nároků založených na této doložce. Poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, která ukázala, že "pokud rozhodčí nález vydal rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, není rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem". Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části ve prospěch žalobkyně, přiznal jí uplatněné úroky a sankce.
Vrchní soud v Praze - Náhrada škody ve výši 70 000 Kč a určení věcné příslušnosti krajských soudů v sporu mezi členy družstva a družstvem.
21. 4. 2026
ECLI:CZ:VSPH:2025:94.Ncp.489.2025.44
Vrchní soud v Praze rozhodl v souvislosti s žádostí žalobců o zaplacení náhrady škody ve výši 70 000 Kč, která jim podle jejich tvrzení vznikla v důsledku neplatného vypovězení nájemní smlouvy na družstevní garáže a neplatného vyloučení z družstva. Soud konstatoval, že se jedná o spor mezi členy družstva a družstvem, z nějž vyplývá jejich členský vztah. Soud uvedl, že "na základě § 9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (o. s. ř.) jsou krajské soudy věcně příslušné rozhodovat ve sporech mezi obchodními korporacemi a jejich členy". Tímto výkladem potvrdil svou příslušnost pro projednání této otázky a zdůraznil, že se v řízení nejprve posoudí otázky platnosti výpovědi a vyloučení.
Soud, postupujíc podle § 104a o. s. ř., dospěl k závěru, že příslušnost krajského soudu je dána nejen z pohledu právní úpravy, ale i s ohledem na skutečnosti v době zahájení řízení. "Pro určení věcné příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení," uvedl soud. Na základě těchto úvah bylo rozhodnuto, že "k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy", přičemž po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu Ústí nad Labem.
Krajský soud v Plzni - Rozhodnutí o odvolání týkající se žaloby na vydání věci (skříň) a náhradu nákladů řízení
20. 4. 2026
ECLI:CZ:KSPL:2026:18.Co.59.2026.1
Krajský soud v Plzni v této věci rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, který zamítl její žalobu na vydání trezoru od žalované. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že žalovaná nyní neprávem zadržuje její majetek. Podle soudu "je proto na žalobkyni, aby soudu prokázala, že trezor je v dispozici žalované." Z dostupného dokazování vyplynulo pouze to, že se trezor v roce 2023 nacházel v nemovitosti, kterou žalovaná uvedla. S ohledem na nezměněnou situaci a nedostatek důkazů šlo o neúspěch žalobkyně, která byla "řádně poučena o povinnosti tvrdit a prokazovat", což v daném případě nesplnila.
V odvolacím řízení žalobkyně argumentovala, že žalovaná neoprávněně zadržuje trezor a nezohlednila, že k němu nemá přístup. Soud však vyhodnotil odvolání jako „nedůvodné“, neboť žalobkyně "nereagovala na vývoj sporu adekvátním způsobem" a nezvládla prokázání svých nároků. Krajský soud potvrdil správnost rozhodnutí soudu prvního stupně a konstatoval, že žalobkyně byla plně neúspěšná, čímž žalovaná získala právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Důvodem pro zamítnutí žaloby a potvrzení rozsudku bylo neprokázání držby zadržovaných předmětů žalovanou ze strany žalobkyně.
Krajský soud v Hradci Králové - Zřízení služebnosti cesty a vyklizení nemovitosti
20. 4. 2026
ECLI:CZ:KSHK:2026:25.Co.349.2025.1
Krajský soud v Hradci Králové se zabýval žalobou na vyklizení pozemku a vzájemným návrhem na zřízení věcného břemene. Okresní soud zamítl žalobu žalobců o vyklizení pozemku, přičemž uvedl, že "žaloba je ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zneužitím vlastnického práva žalobců." Soud dospěl k závěru, že žalobci se dlouhodobě nevyužívanou nepatrnou částí pozemku, na níž je umístěna zpevněná plocha, snaží omezit žalovanou, aniž by sami měli žádný skutečný zájem na výkonu tohoto práva. Dále soud potvrdil, že žalovaná nemá jiný přístup k veřejné komunikaci a zřízení služebnosti cesty po inkriminované části pozemku žalobců je nezbytné, neboť "žalovaná nemá jiný přístup mezi domem a jej obklopujícími pozemky".
Odvolací soud shledal závěry okresního soudu jako správné a plně podložené provedeným dokazováním. V daném kontextu soud citoval, že "výkon práva na ochranu vlastnictví je způsobilý vážně poškodit žalovanou", přičemž dalším důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že byla vyhověna vzájemnému návrhu žalované na zřízení služebnosti. Krajský soud dodal, že "nezbytnou cestu nelze povolit pouze, pokud by přístup byl pro žalobce pohodlnější," a rozhodnutí o povolení nezbytné cesty bylo učiněno s ohledem na historický stav věci a skutečnost, že žalovaná nemá jiné možnosti řádného užívání své nemovitosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem - Odvolání proti rozsudku o zaplacení pohledávky a otázka promlčení
17. 4. 2026
ECLI:CZ:KSUL:2026:17.Co.197.2025.1
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, který zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 188 297 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o úvěru mezi její právní předchůdkyní a žalovaným, když bylo prokázáno pouze to, že žalovaný o poskytnutí úvěru žádal. Soud konstatoval, že ani přes výzvu k doložení důkazů žalobkyně nebyla schopna prokázat, za jakých podmínek by měl úvěr být poskytnut. Podle soudu "pouhé tvrzení, že k tomu tak došlo, není dostačující," a tudíž nebylo potvrzeno, že by žalovaný porušil smluvní podmínky, jelikož nebyly specifikovány.
V otázce promlčení pohledávky odvolací soud shledal, že promlčecí doba (čtyřletá) začala běžet dne 17. 9. 2009, a uplynula před podáním žaloby dne 11. 10. 2024. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že by mělo být zohledněno dřívější rozhodčí řízení, neboť rozhodčí nález byl považován za neplatný. Odvolací soud dodal, že "vznesení námitky promlčení je výkonem práva, jež zásadně není v rozporu s dobrými mravy," a neshledal, že by vznesení této námitky žalovaným bylo zneužitím práva nebo jednáním v rozporu s dobrými mravy.