Krajský soud v Ústí nad Labem - Potvrzení rozsudku o regresním nároku za škodu z provozu vozidla způsobenou osobou bez řidičského oprávnění
11. 9. 2024
ECLI:CZ:KSUL:2024:12.Co.136.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu, který zamítl odvolání žalovaného proti rozhodnutí o regresním nároku žalobkyně na zaplacení částky 87 514 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako pronajímatel vozidla odpovídá za škodu, kterou způsobil nepovolený řidič, jemuž vozidlo svěřil. Okresní soud konstatoval, že „žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti... předal vozidlo osobě, které byl uložen zákaz řízení“. Tím se žalobkyně stala pojištěnou podle § 10 odst. 1 písm. j) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a má právo na částku, kterou vyplatila poškozeným.
Krajský soud potvrdil skutková zjištění a právní posouzení soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaný neprokázal, že by v době převzetí vozidla nebyl v ČR, což by mohlo ovlivnit jeho odpovědnost. Krajský soud konstatoval, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný tvrdil, že v době převzetí vozidla nebyl v ČR“. Tento argument žalovaného byl v odvolacím řízení považován za nový a nepřípustný, což potvrzuje princip neúplné apelace, podle něhož se odvolací soud nezabývá novými skutečnostmi, které nebyly uvedeny v prvním stupni.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Určení vlastnického práva k pozemku a navazující soudní spor o hranici mezi pozemky.
10. 9. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:15.Co.130.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl ve věci určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. **Anonymizováno** v k. ú. **adresa**. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky probíhá dlouhodobý spor ohledně hranice pozemků, který byl vyřešen na základě důkazu posudku, jenž potvrdil, že plot odpovídá skutečné hranici. Soud uvedl, že „od poloviny 20. století se mezi pozemky nachází plot, který dle svědka existuje začátku let 60. a celkově podporuje vlastnická práva žalobce“. Soud také zdůraznil, že znalci v předchozích řízeních použil historické mapy, které určily, že hranice ve skutečnosti vede podle jiného vymezení, než co je zaneseno v katastru nemovitostí, a rozhodl, že „žalobce se stal vlastníkem tohoto pozemku a zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem“.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalované bylo nepodložené, neboť většina argumentů míjela meritum věci. Soud zdůraznil, že žalovaná neprokázala své argumenty proti posudku a „žádný důkaz, který by uváděl jakékoliv skutečnosti zpochybňující závěry soudů, nebyl předložen“. K rozhodnutí soud dospěl na základě odborných posudků, které sice zohlednily svědecké výpovědi, ale konečný závěr byl opřen o objektivní historická data. Soud konstatoval, že „je nutno vycházet z odborných znalostí, které určí vlastnickou hranici na základě historických katastrálních podkladů“.
Krajský soud v Praze - Odvolání proti rozhodnutí o poplatcích za studium na vysoké škole
20. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:103.Co.23.2024.1
Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Kolíně, který uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 48 234 Kč se zákonným úrokem a smluvním poplatkem z prodlení. Soud prvního stupně posoudil vztah mezi stranami jako spotřebitelský a snížil smluvní pokutu na 0,1 % denně na základě její nepřiměřenosti. Avšak odvolací soud shledal, že smluvní vztah založený smlouvou o studiu nemá spotřebitelský charakter. Jak uvedl odvolací soud: „poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepředstavují přímé protiplnění za poskytnutou službu, nýbrž vyjadřují podíl studenta na nákladech.“
V rámci rozhodování o smluvní pokutě poukázal odvolací soud na ustálenou judikaturu, která potvrzuje, že smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně jsou přiměřené. Soud konstatoval, že „předpoklady pro moderaci smluvní pokuty ve smyslu citovaného zákonného ustanovení dány nejsou“ a přiznal žalobkyni dodatečnou smluvní pokutu ve výši 12 469,99 Kč a 0,2 % denně z částky 46 234 Kč do zaplacení, přičemž změnil i lhůtu k plnění na tři měsíce od právní moci rozsudku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Název: "Potvrzení rozsudku o odmítnutí žaloby na zaplacení částky 177 260 Kč za vady díla samonosné brány"
20. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:23.Co.156.2024.1
Krajský soud v Praze, v rámci odvolacího řízení, posuzoval žalobu žalobkyně, která se domáhala zaplacení částky 177 260 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o dílo na výrobu a montáž samonosné brány. Podle zjištění soudu prvního stupně, žalovaný dodal bránu, která vykazovala opakované vady, nicméně po mnoha opravách a úpravách byla vždy zprovozněna. Soud konstatoval, že žalobkyně nevyužila všech možností, které jí smlouva a obchodní podmínky nabízely, aby umožnila žalovanému opravit vadu díla, a odmítla nabídku žalovaného na jeho opravu. Soud zdůraznil, že pro nárok na náhradní plnění nebyly splněny podmínky uvedené v obchodních podmínkách, neboť se nejednalo o vady neopravitelné. Jak uvádí soud, „žalobkyni nevznikl nárok na využití ustanovení bodu 14.12 obchodních podmínek, aby bylo dodáno náhradní plnění, neboť pro to nebyly splněny podmínky“.
Soudní dvůr dále posoudil, že z důvodu, že brána byla v době reklamací funkční a žalobkyně neprokázala, že by se problémy s pohybem brány znovu projevily po posledních opravách, nelze tvrdit, že by konstrukční řešení brány představovalo vadu. Soud tak uzavřel, že „uplatněná vada, která měla spočívat v nesprávném konstrukčním řešení brány […] nelze považovat za vadu díla“, a že skutečnost, že žalobkyně přes veškeré opravy nakonec zvolila dodání nové brány jiným dodavatelem, nemůže být na úkor žalovaného. Krajský soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Hradci Králové - Návrh na vyklizení nemovitosti dle nájemní smlouvy
20. 11. 2024
ECLI:CZ:KSHK:2024:47.Co.87.2024.1
Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě, který uložil žalované povinnost vyklidit pozemky a nahradit náklady řízení žalobkyni. První instanci se podařilo prokázat, že žalobkyně jako vlastnice pozemků uzavřela s žalovanou platnou smlouvu o nájmu, přičemž v ní bylo ujednáno, že nájemce smí pozemky užívat výhradně sám. Okresní soud dále konstatoval, že žalovaná porušila své povinnosti tím, že pozemky neudržovala, a navíc je přenechala třetí osobě bez souhlasu pronajímatelky, čímž došlo k vážnému ohrožení zdraví občanů.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že výpověď z nájmu byla platná a oprávněná. V souladu s § 2228 odst. 3 občanského zákoníku má pronajímatel právo vypovědět nájem bez výpovědní doby, pokud hrozí naléhavě vážné nebezpečí. Krajský soud rovněž zdůraznil, že žalobkyně prokázala závažné porušení smlouvy ze strany žalované, včetně ponechání uhynulých zvířat na pronajatých pozemcích, což oprávnilo k okamžitému odstoupení od smlouvy. Soud uvedl: „Porušení nájemní smlouvy žalovanou bylo porušením zvlášť závažným způsobem, neboť hrozilo vážné nebezpečí z prodlení, zejména s ohledem na ohrožení zdraví občanů“.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Praze - Návrh na titulek rozhodnutí: "Potvrzení povinnosti žalovaného vrátit zálohu 50 000 Kč v kauze ohledně neuzavřené kupní smlouvy"
20. 11. 2024
ECLI:CZ:KSPH:2024:24.Co.193.2024.1
Krajský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které uložilo žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč jako bezdůvodné obohacení. Soud v odůvodnění konstatoval, že účastníci se v lednu 2022 dohodli na uzavření kupní smlouvy o prodeji vozidla, a to s poskytnutím zálohy ve výši 50 000 Kč, čemuž žalovaný písemně potvrdil. Vzhledem k tomu, že nedošlo k uzavření smlouvy a prodávající (žalovaný) neodevzdal vozidlo kupujícímu (žalobci), byl povinen zálohu vrátit. Spor vznikl o tvrzení žalovaného, zda zálohu vrátil prostřednictvím třetí osoby. Soud přijal, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení o předání peněz, a poznamenal, že „samy o sobě žalovaným předložené útržky ... ničeho k tomuto neprokazují“.
Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný bezdůvodně zůstal obohacen o částku 50 000 Kč, a s ohledem na to, že žalobci odpadl právní důvod pro převzetí této částky, je povinen ji vydat. Vzhledem k procesu, kdy žalovaný nesplnil svou povinnost prokázat vrácení zálohy, byl soud nucen konstatovat, že žalobce má právo na její vrácení. Podle odvolacího soudu byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení a žalovaný si „na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu obohatil“ (přičemž se jednalo o částku 50 000 Kč). Soud přiznal žalobci také zákonný úrok z prodlení od 15. 11. 2023, což souvisí s prodlením žalovaného ve vrácení této částky.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Ochrana osobnosti: Odvolání žalobkyně pro nepravdivé tvrzení o týrání nezletilého
20. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:70.Co.35.2024.1
Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu žalobkyně o zaslání písemné omluvy od žalovaného. Soud prvního stupně konstatoval, že výrok obsažený v e-mailu žalovaného je hybridním výrokem, a doložil, že žalovaný prokázal reálný základ svých tvrzení, podle nichž se žalobkyně dopustila nepřiměřených výchovných prostředků na svém nezletilém synovi. „Užití nepřiměřených výchovných prostředků ze strany žalobkyně vůči nezletilému vyplynulo i z mnoha dalších důkazů,“ uvedl soud, včetně výpovědí dítěte a podkladů z orgánů sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD). Soud rovněž zdůraznil, že povinností každého rodiče je chránit zájmy svého dítěte a v případě potřeby zasáhnout.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že žalovaný v e-mailu vykonal své právo upozornit příslušné orgány na možné zneužívání rodičovské odpovědnosti a tedy nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Bylo zdůrazněno, že žalobkyně nesplnila důkazní břemeno k prokázání, že žalovaný jednal v rozporu s povinnostmi stanovenými zákonem. Závěrem krajský soud uvedl, že „žalobci nenáleží satisfakční nárok … neboť ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do absolutního práva žalobkyně.“ Tím pádem potvrzuje, že tvrzení žalovaného o nevhodném chování žalobkyně vůči nezletilému bylo opřeno o racionální a dostatečnou argumentaci.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Zamítnutí žaloby o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí
19. 11. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:11.C.1.2022.1
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o žalobě, která byla podána ve věci nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu, jež zamítlo návrh na vklad vlastnického práva na základě Prohlášení o vzniku práva. Soud zjistil, že předložené Prohlášení nenaplnilo požadavky vkladové listiny podle § 8 katastrálního zákona, neboť neobsahovalo označení nemovitostí podle údajů katastru. Soud se ztotožnil s názorem katastrálního úřadu, který uvedl, že vkladovou listinou by měla být konfiskační vyhláška. Po přezkoumání však soud konstatoval, že konfiskační vyhláška, předložená v prosté kopii, rovněž nesplňovala náležitosti, které jsou stanoveny pro vkladové listiny, a tedy návrh žalobkyně nemůže být akceptován.
Soud rovněž potvrdil, že konfiskace majetku účastníků řízení proběhla na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945, což samo o sobě vyvolalo přechod vlastnického práva na stát. Tento dekret účinně zrušil vlastnické právo, aniž bylo nutné další rozhodnutí. Soud zdůraznil, že byla-li jednotlivá vlastnická práva k pozemkům konstatována na základě konfiskační vyhlášky, je třeba zohlednit, že takové vyhlášky měly pouze deklaratorní účinky a nezakládaly nové vlastnické tituly. Proto bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, neboť rozhodnutí katastrálního úřadu bylo shledáno věcně správným.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v případě žaloby na zaplacení části úvěru
19. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:27.Co.140.2023.1
Krajský soud v Brně se zabýval odvoláním žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22 643,90 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení s ohledem na osobní a majetkové poměry žalované, která je starobní důchodkyní a má zhoršený zdravotní stav. Soud uvádí, že její příjmy činí 33 853 Kč, avšak výdaje dosahují 30 300 Kč. „Vzhledem k uvedeným okolnostem a s přihlédnutím ke stavu žalované" soud nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce vznesl námitku, že rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu, který zdůrazňuje, že § 150 o. s. ř. nemá sloužit ke zmírňování majetkových rozdílů mezi účastníky.
Odvolací soud, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, argumentoval tím, že „soud prvního stupně nepochybil, pokud o náhradě nákladů řízení nerozhodoval pouze s ohledem na zásadu úspěchu ve věci“. Soud se zaměřil na komplexní posouzení poměrů obou stran. Vzhledem k tomu, že žalovaná je osobou závislou na péči a má prakticky všechny své prostředky vynaloženy na zajištění každodenní péče, rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů bylo považováno za spravedlivé. Odvolací soud rovněž uvedl, že „přiznání náhrady nákladů řízení by žalované přivodilo mnohonásobně větší újmu než nepřiznání této náhrady žalobci“, který je obchodní společností s výrazným ziskem.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Hradci Králové - Návrh na zrušení pracovního poměru: Krajský soud potvrdil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
19. 11. 2024
ECLI:CZ:KSHK:2024:25.Co.208.2024.1
Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, který určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalované vůči žalobkyni je neplatné. V odůvodnění prvostupňového soudu bylo uvedeno, že zaměstnavatel je povinen jasně vymezit důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 a § 60 zákoníku práce, přičemž takové vymezení musí být konkrétní a jednoznačné. Soud konstatoval, že důvody uvedené v okamžitém zrušení nebyly dostatečně specifikované a nelze je považovat za "zvlášť hrubé porušení povinností." K tomu Krajský soud dodal, že pro použití okamžitého zrušení je nezbytné mít mnohem vyšší standardy důkladnosti a přesnosti, zejména když žalobkyně byla slabší stranou pracovního vztahu.
Odvolací soud rovněž souhlasil s tím, že důvody zrušení pracovního poměru byly v obecné rovině a absentovalo jejich časové i osobní vymezení, což znemožnilo posoudit závažnost žalobkyní kladeného porušení povinností. Krajský soud vyzdvihl, že soudy musí striktně dodržovat povinnost konkretizace vytýkaného jednání, což v tomto případě žalovaná nedodržela. Odvolání žalované tak bylo shledáno jako neopodstatněné, a Krajský soud tímto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu potřeby důkladnosti v pracovních vztazích.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Českých Budějovicích - Rozhodnutí o zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitosti a změna náhrad nákladů řízení
19. 11. 2024
ECLI:CZ:KSCB:2024:5.Co.1148.2024.1
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako odvolací soud, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba na vyklizení části pozemku zamítnuta. Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdkyně žalovaného se ujala držby 99 m² pozemku od 17.6.2002 na základě notářského zápisu o směnné a darovací smlouvě, avšak tyto nabývací tituly nebyly do katastru nemovitostí vloženy. Podle soudu prvního stupně došlo k mimořádnému vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku, přičemž klíčovým bodem bylo, že žalovaný a jeho právní předchůdce při nabytí držby jednali bez nepoctivého úmyslu. „Podmínka mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby,“ uvedl soud.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a dodal, že dobrá víra žalovaného nemohla být zpochybněna pouze na základě předchozí komunikace s žalobkyní, která v sobě nenesla relevantní informace k prokázání nepoctivého úmyslu. I přes absence vkladu do katastru nemovitostí nemohla tato skutečnost sama o sobě znamenat, že držba byla nabývána v nepoctivém úmyslu. Dále soud doplnil, že „nepoctivý úmysl je třeba zkoumat pouze při nabytí držby prvního držitele, nikoli jeho nástupců.“ V důsledku toho odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vyklizení pozemku.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Ústí nad Labem - Neúčinnost odmítnutí dědictví v dědickém řízení
19. 11. 2024
ECLI:CZ:KSUL:2024:84.Co.300.2024.1
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Mostě, které určilo, že odmítnutí dědictví ze strany žalovaného je vůči žalobkyni právně neúčinné. Okresní soud vycházel z prokázaného zjištění, že žalobkyně má vykonatelnou pohledávku, přiznanou soudními rozhodnutími, což jí dává právo na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka. Dále soud uznal, že odmítnutí dědictví mělo za následek zkrácení uspokojení pohledávky žalobkyně, zejména proto, že dlužnice – matka žalovaného – je nemajetná a v minulosti opakovaně žádala o zastavení exekuce pro svou nemajetnost. Soud konstatoval, že "odmítnutí dědictví, učiněné v řízení o pozůstalosti, je vůči žalobkyni právně neúčinné."
Soud rovněž přitakal argumentaci, že právní jednání dlužnice nelze podřadit výjimce podle § 591 občanského zákoníku, podle které by se podmínky pro určení neúčinnosti právního jednání nezaplnily. Jak uvedl soud, nelze interpretovat ustanovení o plnění mravního závazku tak, aby dominovaly nad závazky právní. "Takový výklad by nadřazoval mravní závazky nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu," což by v praxi znamenalo, že věřitelé by se nemohli domáhat neúčinnosti takových právních jednání. Odvolací soud tedy uzavřel, že "plnění mravního závazku nemůže převážit nad právním závazkem vůči věřiteli."
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Hradci Králové - Nárok na zahraniční stravné a povinnost doložení dokladů zaměstnancem
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSHK:2024:25.Co.198.2024.1
Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částky 617 EUR a 180 GBP s úroky z prodlení od 29. ledna 2024, zatímco zamítl žalobu na úroky z prodlení za období před tímto datem. Soud dospěl k závěru, že žalobce, jako zaměstnanec žalovaného, byl povinen doložit nároky na zahraniční stravné podle ustanovení § 183 a § 184 zákoníku práce. Okresní soud konstatoval, že žalobce nepředložil potřebné doklady k vyúčtování svých pracovních cest do okamžiku podání žaloby, což nepochybně vedlo ke zpoždění vyplacení náhrad a způsobilo prodlení žalovaného až od 29. ledna 2024. Jak okresní, tak krajský soud se vyjádřily, že k řádnému vyúčtování došlo až v podané žalobě, a tudíž žalovaný nemohl být v prodlení předtím.
Soud také zamítl argumentaci žalobce, který tvrdil, že mu bylo stravné vypláceno bez předkládání dokladů, a že měl právo na úroky z prodlení od 8. září 2023, neboť v předžalobní výzvě byly požadovány jiné částky. Žalobce argumentoval, že nárokovaná částka byla nižší, a na základě jeho dojmu z předchozí praxe měl právo na automatické vyplácení. Soud však zdůraznil, že pokud není zřejmá dohoda o úpravě doložení nároků v pracovní smlouvě, je zaměstnanec povinen doložit dokumentaci v zákonné lhůtě, aby mohl nárok uplatnit. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a potvrdil rozhodnutí jako věcně správné.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Hradci Králové - Rozhodnutí soudu o sporu týkajícím se zaplacení rezervačního poplatku a smluvní pokuty
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSHK:2024:26.Co.199.2024.1
Krajský soud v Hradci Králové napravil chybu Okresního soudu v Trutnově, který původně přiznal žalobkyni částku 121 605 Kč z rezervačního poplatku 162 140 Kč a zamítl žalobu na zbývající částku 40 535 Kč. Podle krajského soudu, jak uvádí, „žalobkyně se domáhala zaplacení rezervačního poplatku, přičemž žalovaná odepřela uzavření kupní smlouvy“, a proto byla žalovaná povinna vydat bezdůvodné obohacení. Soud konstatoval, že „žalobkyně porušila povinnost uzavřít kupní smlouvu, a tím vznikl nárok žalované na smluvní pokutu“. Tento nárok byl soudem moderován na ¼ z celkové výše smluvní pokuty, což vedlo k výši 40 535 Kč.
Odvolací soud v dalším hodnocení konstatoval, že smluvní pokuta měla „jak funkci sankční, tak i paušalizační“, a po zkoumání okolností došel k závěru, že sjednaná výše pokuty 162 140 Kč byla „nepřiměřeně vysoká“, a proto ji snížil. Krajský soud rovněž posoudil, že "žalovaná nemusela trpět vzniklé škody na koupi bytu, neboť tento byl později prodán za stejnou cenu," čímž potvrdil své předchozí stanovisko o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a uplatněné smluvní pokutě.
Poslechnout shrnutí
Krajský soud v Brně - Potvrzení zamítavého rozsudku týkajícího se náhrady škody za pokutu za přestupek v užívání stavby
18. 11. 2024
ECLI:CZ:KSBR:2024:38.Co.129.2024.1
Krajský soud v Brně se zabýval odvoláním žalobkyně, která se domáhala náhrady škody ve výši 20.000 Kč v důsledku uložené pokuty za přestupek. Soud prvního stupně žalobu zamítl, přičemž konstatoval, že žalobkyně neporušila povinnost vyplývající z nájemní smlouvy, ale naopak se dopustila porušení veřejnoprávní povinnosti tím, že umožnila užívání stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. "Povinnost žalobkyně zaplatit uloženou pokutu vyplývá z vlastního pochybení žalobkyně, nikoliv z jednání žalovaného," uvedl soud. Soud dále zdůraznil, že za skutkové naplnění přestupku neodpovídal žalovaný, nýbrž žalobkyně, která neprováděla kontrolu dodržování kolaudačního rozhodnutí.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že argumentace žalobkyně ohledně příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou není opodstatněná. Podle soudu bylo na žalobkyni, aby v nájemní smlouvě zahrnula podmínky vyžadující dodržování kolaudačního rozhodnutí, což neučinila. "Žalovaný se žádného protiprávního jednání nedopustil," konstatoval soud a dodal, že mezi pokutou uloženou žalobkyni a jednáním žalovaného není příčinná souvislost. Tímto rozhodnutím tak došlo k potvrzení odpovědnosti žalobkyně za její vlastní pochybení ve věci porušení stavebního zákona.
