Vrchní soud v Praze - Určení věcné příslušnosti okresních soudů v občanskoprávním sporu o zaplacení 4 565,20 EUR
21. 10. 2026
ECLI:CZ:VSPH:2026:93.Ncp.492.2026.28
Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí zabýval věcnou příslušností v řízení o zaplacení částky 4 565,20 EUR, kterou žalobce uplatnil vůči žalovanému na základě faktur za poskytnutou službu – opravu. Soud konstatoval, že „k projednání a rozhodnutí dané věci, jak je v návrhu skutkově vymezena, jsou věcně příslušné okresní soudy ve smyslu obecné úpravy věcné příslušnosti“ a „nejedná se o žádný z případů, pro které by ustanovení § 9 odst. 2 o. s. ř. zakládaly věcnou příslušnost krajských soudů“. Dále uvedl, že řízení se koná u soudu, který je věcně a místně příslušný, a to na základě okolností, které existovaly v době zahájení řízení.
Na základě těchto zjištění Vrchní soud v Praze rozhodl, že je třeba postoupit věc k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 9, což vyplývá z § 104a odst. 2 a § 104a odst. 6 občanského soudního řádu. Soud zdůraznil, že „usnesením o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni“ a uvedl, že rozhodnutí tohoto typu není dotčeno ustanovením § 105 o. s. ř. V rámci obiter dicta učinil soud poznámku k otázce, že pro rozhodnutí o věcné příslušnosti je zásadní forma skutkového vylíčení v žalobě.
Nejvyšší správní soud - Rozšířený senát: doručování předvolání k jednání zastoupenému účastníkovi
4. 8. 2026
4765/2026
V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. srpna 2026 (čj. 8 Afs 195/2025-48) byl zkoumán výklad § 42 odst. 2 soudního řádu správního týkající se doručování předvolání k jednání zastoupeným účastníkům. Rozšířený senát se zabýval otázkou, zda je nutné doručovat předvolání také účastníkovi, když je zastoupen jeho zástupcem. Závěr senátu byl, že „předvolání k jednání není podle § 42 odst. 2 s. ř. s. nutné vedle zástupce vždy doručit i samotnému zastoupenému účastníkovi, ledaže účastník musí při jednání vykonat nezastupitelný úkon“. Sdělení o účasti na jednání není samo o sobě považováno za nezastupitelný úkon a doručování tedy primárně probíhá zástupci.
Senát dále odkázal na historický vývoj judikatury, která se pohybovala mezi dvěma odlišnými pohledy na tuto problematiku. První linie judikatury klade důraz na povinnost samostatného doručení předvolání zastoupeným účastníkům, zatímco druhá linie to interpretuje tak, že samostatné doručení se vyžaduje pouze v případě, kdy účastník osobně vykonává specifický úkon. Rozšířený senát se rozhodl podpořit druhý přístup, reflektující smysl právní pomoci a efektivní ochrany práv účastníků, a konstatoval, že „samostatné předvolávání zastoupeného účastníka řízení zpravidla nepředstavuje nezbytnou podmínku efektivní ochrany jeho práv“. Tyto úvahy potvrzují vývoj i v judikatuře Ústavního soudu, která se v posledních letech odklonila od přístupu vyžadujícího samostatné obesílání účastníka.
Nejvyšší správní soud - Právo na informace: vztah mezi právní úpravou poskytování údajů zapisovaných do živnostenského rejstříku podle živnostenského zákona a zákona o svobodném přístupu k informacím;
22. 7. 2026
4760/2026
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 7. 2026, čj. 9 As 186/2025-24, vyřešil otázku vztahu mezi upravou poskytování údajů v živnostenském rejstříku a zákonem o svobodném přístupu k informacím. Soud konstatoval, že právní úprava obsažená v § 60 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, nepředstavuje komplexní úpravu podmínek pro poskytování informací, které by splnily požadavky stanovené v § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Rozhodující bylo, že živnostenský zákon neobsahuje všechny náležitosti pro komplexní poskytování informací, což vedlo k závěru, že na žádost žalobce se aplikuje zákon o svobodném přístupu k informacím spolu se specifickými omezeními uvedenými v živnostenském zákoně.
Soud také zdůraznil, že žádosti o informace, které byly dostatečně specifikovány, nemusí být podrobeny výzvě k upřesnění. Dle Nejvyššího správního soudu byla žádost žalobce o "informace evidované ve veřejné části Rejstříku živnostenského podnikání, a to ve formátu otevřených dat" dostatečně konkrétní pro posouzení, jaký právní režim se na ni vztahuje. Soud poukázal na to, že žadatelé o informace nemohou svévolně volit právní rámec, a že není povinností žadatele kvalifikovat, podle jakého předpisu se informace domáhá. Tímto názorem se také přihlásil k zásadám uvedeným v předchozí judikatuře, která odlišuje situace, kdy se podle zákona o svobodném přístupu k informacím nepostupuje, od těch, kdy se naopak aplikují pouze dílčí odchylky.
Poslechnout shrnutí
Nejvyšší správní soud - Správní řízení: přezkumné řízení; Řízení před soudem: soudní přezkum úkonu rušícího souhlasné závazné stanovisko
10. 7. 2026
4766/2026
Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou soudního přezkumu úkonu nadřízeného správního orgánu, kterým bylo zrušeno dříve vydané souhlasné závazné stanovisko EIA. Soud konstatoval, že takový úkon „není závazným stanoviskem, které brání vydání povolení či souhlasu ve smyslu § 65 odst. 1 věty druhé s. ř. s.“ a nezahrnuje věcné posouzení nesouhlasu se záměrem. Soud rovněž uvedl, že „zrušení souhlasného stanoviska obnovuje procesní situaci před jeho vydáním“ a že „úkon nemůže být samostatně soudně přezkoumatelný“ bez ohledu na jeho neblahé dopady do právní sféry stěžovatele.
Hlavním důvodem rozhodnutí byla legislativní změna v § 65 odst. 1 s. ř. s., která zavádí možnost přezkumu pouze pro závazná stanoviska, „která brání vydání povolení či souhlasu“. Soud zdůraznil, že napadený úkon nemá charakter tohoto věcného nesouhlasu a spadá spíše do kategorie procesních úkonů. Může mít objektivní důsledky, avšak „z hlediska § 65 odst. 1 věty druhé s. ř. s. je podstatné, že tento účinek neplyne z věcného závěru“ jako například v případech nesouhlasných závazných stanovisek. Soud zakončuje, že „zákonnost napadeného úkonu může být přezkoumána podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud - Zdravotnictví: porušení povinnosti mlčenlivosti; zaslání prohlášení o odmítnutí očkování obsahující osobní údaje pacienta a údaje o jeho zdravotním stavu orgánu ochrany veřejného zdraví; Ochrana veřejného zdraví (...)
3. 7. 2026
4759/2026
Nejvyšší správní soud se v rozsudku zabýval otázkou porušení povinnosti mlčenlivosti ze strany poskytovatele zdravotních služeb, Fakultní nemocnice Olomouc, která zaslala krajské hygienické stanici prohlášení o odmítnutí očkování nezletilého pacienta. Soud konstatoval, že zdravotnická zařízení mají povinnost zachovávat mlčenlivost o veškerých informacích, které se týkají zdravotního stavu pacientů. Jak uvedl v odůvodnění, „povinnost zachovávat mlčenlivost o všech věcech nemůže zakládat jakýkoli důvod k pochybnostem o značném rozsahu této povinnosti, který odpovídá potřebě chránit soukromí pacienta“ (bod [15]). Podle názoru soudu zaslání takového prohlášení bez řádné žádosti orgánu ochrany veřejného zdraví, jak je definováno v § 51 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví, porušuje zákon o zdravotních službách. Soud rovněž upozornil, že neformální telefonické doporučení ze strany krajské hygienické stanice „samo o sobě k prolomení mlčenlivosti nepostačuje“, což podtrhuje význam jasného a dokumentovatelného zákonného postupu (bod [14]).
V rámci ratio decidendi Nejvyšší správní soud objasnil, že výklad § 51 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví musí být restriktivní a vyžaduje písemnou žádost, aby se zajistilo, že oprávněná osoba skutečně žádá o citlivé informace. Soud poznamenal, že „žádost o sdělení těchto informací by zpravidla měla být písemná, a to proto, aby byla později zpětně prokazatelná“ (bod [15]). Navíc, jak soud dále uvádí, „musí být z ní zřejmé, která osoba za orgán ochrany veřejného zdraví žádost podala,“ což bylo opomenuto v předmětném případě (bod [15]). Tyto závěry přispívají k celkovému posílení ochrany osobních údajů pacientů a jasně stanovují, jak by měly postupy ohledně sdělování informací o zdravotním stavu pacientů vypadat, aby byly v souladu se zákonem. Nejdůležitějším závěrem soudu bylo, že postup žalobkyně vedl k porušení povinnosti mlčenlivosti, čímž se dopustila přestupku podle zákona o zdravotních službách (bod [53]).
Poslechnout shrnutí
Nejvyšší správní soud - Sociálně-právní ochrana dětí: oprávnění zaměstnanců orgánu sociálně-právní ochrany dětí k návštěvě v obydlí dítěte; zajištění neodkladné péče; výkon rozhodnutí o péči o nezletilé;
18. 6. 2026
4753/2026
Nejvyšší správní soud se v rozhodnutí týkal pravomoci zaměstnanců orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) v souvislosti s návštěvou obydlí dítěte a zajištěním neodkladné péče podle zákona č. 359/1999 Sb. (ZSPOD). Soud konstatoval, že "zaměstnanci OSPOD jsou oprávněni navštěvovat dítě i jeho rodinu, a to i v jeho obydlí." Rodiče jsou pak povinni tuto návštěvu umožnit, avšak pouze v případě, že je to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte. Soud však zdůraznil, že OSPOD nemá právo odvést dítě do bezpečného prostředí bez existence situace akutního nedostatku péče. Soud uvedl, že "zajištění neodkladné péče představuje opatření <div class="kurziva"><div class="linkla">ultima ratio</div></div> pouze v tak výjimečných případech," jako je úmrtí rodičů nebo jejich hospitalizace, nikoli v situaci, kdy rodič nerespektuje rozhodnutí soudu.
Ratio decidendi se zaměřuje na to, že krajský soud správně dovodil, že "pracovnice OSPOD jednala zcela mimo své pravomoci," neboť nebyla oprávněna provést předběžně vykonatelné rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče. Soud poukázal na to, že v režimu ZŘS může docházet k odnětí dítěte jen na základě soudního rozhodnutí. K tomu soud dodal, že "veřejná moc při výkonu svých pravomocí limitována zákonem" nesmí překračovat dané pravomoci. V obiter dictum soud uvedl, že situace závisí na spokojenosti s péčí, která byla poskytována odpovídajícím způsobem, a že "ve hře" jsou ústavně zaručená základní práva, jejichž omezení je možné pouze na základě "exaktní a výslovné zákonné licence," což nebylo v tomto případě naplněno.
Poslechnout shrnutí
Nejvyšší správní soud - Ochrana osobních údajů: právo subjektu údajů na účinnou soudní ochranu; aktivní procesní legitimace subjektu údajů k podání žaloby proti rozhodnutí o zastavení navazujícího přestupkového řízení;
17. 6. 2026
4754/2026
Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou aktivní procesní legitimace subjektů údajů k podání žaloby proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů o zastavení přestupkového řízení. Podle čl. 78 odst. 1 GDPR má každá fyzická osoba právo na účinnou soudní ochranu proti rozhodnutí dozorového úřadu, které se jí týká. Soud však zdůraznil, že v projednávané věci, kdy žalovaný zastavil přestupkové řízení vedené proti České televizi a B. B., se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí, které přímo neovlivnilo jejich právní sféru. Městský soud správně konstatoval, že žalobci neměli aktivní legitimaci, neboť rozhodování o vině a sankci v přestupkovém řízení probíhá mezi státem a obviněným, přičemž třetí osoby nemají právo zasahovat do tohoto řízení.
Ratio decidendi spočívá v oddělení postavení subjektu údajů při vyřizování stížnosti podle čl. 77 GDPR od jeho postavení v přestupkovém řízení. Stěžovatelé nemohou napadat rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení, které se týká posouzení odpovědnosti jiných obviněných, jelikož jejich právní postavení v tomto řízení není dotčeno. Tento závěr je podpořen judikaturou, která vylučuje existenci veřejného subjektivního práva na zahájení přestupkového řízení na základě podnětu třetí osoby. Soud také zmínil, že potencionální zásah do práv subjektu údajů v kontextu vyřízení stížnosti není ekvivalentní k posouzení viny v přestupkovém řízení, a proto odmítl kasační stížnost argumentující touto otázkou. Nyní přezkoumávané rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby bylo správné, přesto soud opravil důvod, kterým byla žaloba odmítnuta, jelikož aktivní legitimace nebyla založena na zásadě procesní autonomie členských států v souladu s unijním právem.
Poslechnout shrnutí
Nejvyšší správní soud - Opatření obecné povahy: územní opatření o stavební uzávěře; Územní řízení: pravidla pro povolování výjimek
17. 6. 2026
4755/2026
Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 17. června 2026, čj. 7 As 100/2025-20, posuzoval zákonnost územního opatření o stavební uzávěře vydaného Radou města Rokytnice nad Jizerou. Rada města stanovila v čl. 3 odst. 2 opatření, že "výjimky ze stavební uzávěry nelze povolovat". Krajský soud v Hradci Králové toto ustanovení zrušil s odůvodněním, že představuje rozpor s § 129 stavebního zákona, který vymezuje podmínky pro udělování výjimek. Podle Nejvyššího správního soudu však není paušální vyloučení výjimek ze stavební uzávěry per se nezákonné. Ustanovení § 124 odst. 1 písm. e) stavebního zákona pouze přikazuje, aby územní opatření "obsahovalo stanovení podmínek pro povolování výjimek", avšak nezakládá povinnost takové výjimky vždy povolovat.
Ratio decidendi se opíralo o jazykový, systémový a účelový výklad stavebního zákona. Nejvyšší správní soud konstatoval, že "vyloučení povolování výjimek" je možné, pokud to odpovídá účelu stavební uzávěry, která slouží k omezení činnosti, jež by mohla ohrozit budoucí využití území. Soud rovněž uvedl, že "ne každé přísné nastavení podmínek pro povolování výjimek povede k nezákonnosti stavební uzávěry". Krajský soud tedy pochybil, když označil článek 3 odst. 2 opatření za nezákonný výlučně z důvodu, že vylučuje výjimky, což neprokázalo, že by toto ustanovení bylo v rozporu se stavebním zákonem. Obiter dictum zdůrazňuje, že i striktní podmínky pro výjimky by měly zohledňovat přiměřenost a účel stavební uzávěry.
Poslechnout shrnutí
Nejvyšší správní soud - Pobyt cizinců: žádost o povolení k trvalému pobytu, datum rozhodné pro posouzení podmínky nezletilosti
17. 6. 2026
4764/2026
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. června 2026 vynesl rozsudek, v němž se zabýval podmínkou nezletilosti žadatelky o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Soud dospěl k závěru, že pro posouzení této podmínky je rozhodné datum podání žádosti a nikoli datum rozhodnutí správního orgánu. Soud uvedl: „Klíčové pro posouzení splnění podmínky nezletilosti v § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je totiž datum podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, nikoli datum rozhodnutí správního orgánu.“ Soud dále poznamenal, že nedodržení lhůt pro rozhodnutí nebo nezákonné postupy správních orgánů nemohou prolomit tuto zásadu, přičemž se nelze domnívat, že by účastník řízení byl z nevhodného postupu správních orgánů významně poškozen.
V rámci obiter dictum Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „pokud by cizinci žádajícímu o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců skutečně hrozil zásah do jeho soukromého a rodinného života, mohla by být žádost o změnu obsahu žádosti podle § 41 odst. 8 správního řádu ve spojení s § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců cestou k zajištění ochrany.“ Přestože žalobkyně netvrdila dostatečně konkrétně hrozbu vážné újmy, soud též uvedl, že žalobkyně, vzhledem k obecnosti jejích tvrzení a nedostatečnosti důkazního materiálu o jejích vztazích s adoptivními rodiči, nemohla očekávat, že její žádost bude vyhověna. V závěru soud rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud - Rybářské právo: vytvoření rybářského revíru; rozhodnutí o přenechání výkonu rybářského práva
16. 6. 2026
4762/2026
Krajský soud v Brně se rozhodoval ve věci platnosti rybářského revíru Morava 11 A a odvolání žalobce, který namítal, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství z roku 1994 o vytvoření revíru je nicotné. Soud konstatoval, že rozhodnutí věcně týkající se přenechání rybářského práva v revíru a jeho vyhlášení se mohla nacházet na jedné listině, což umožňuje interpretaci, že ministerstvo řádně ustanovilo rybářský revír. Soud zdůraznil, že "vyhlášení rybářského revíru nebylo pouhou faktickou správní praxí, nýbrž bylo výsledkem vrchnostenské činnosti příslušného správního orgánu". Podle soudu tedy rozhodnutí ministerstva splnilo požadavky potřebné k vytvoření rybářského revíru.
Dále se soud zabýval otázkou časové platnosti rozhodnutí o výkonu rybářského práva po přijetí nového zákona č. 99/2004 Sb. Krajský soud dospěl k závěru, že "platnost rozhodnutí o vytvoření rybářského revíru a rozhodnutí o přenechání výkonu rybářského práva... nebyla novou právní úpravou časově omezena". Soud uvedl, že přechodná ustanovení zákona zůstávají v platnosti bez časového omezení, a proto "výkon rybářského práva svěřený rybářskému spolku podle předešlé právní úpravy je ukončen... pouze vydáním nového rozhodnutí o povolení výkonu rybářského práva". Tímto způsobem Krajský soud v Brně žalobu zamítl a potvrdil existenci a platnost rozhodnutí o rybářském revíru.
Nejvyšší správní soud - Opatření obecné povahy: přípustnost návrhu na zrušení změny územního plánu; Územní plánování: přechodná ustanovení nového stavebního zákona; okamžik zahájení opakovaného veřejného projednání
11. 6. 2026
4758/2026
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. června 2026, čj. 10 As 182/2025-57, posoudil přípustnost návrhu na zrušení změny územního plánu č. 7 města Písek, kterou městské zastupitelstvo přijalo k 6. únoru 2025. Soud uvedl, že "ustanovení § 307 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, se použije pouze tehdy, jestliže fáze pořizování opatření obecné povahy, v níž navrhovatel mohl uplatnit důvody proti opatření, byla zahájena po nabytí účinnosti tohoto zákona." Tento výrok podtrhuje, že navrhovatel, tedy Spolek pro Smrkovice, měl právo na soudní přezkum, i když nepodal námitky vůči změně č. 7, neboť opakované veřejné projednání se uskutečnilo již za účinnosti nového stavebního zákona a tím pádem se na něj vztahovaly nové procesní normy. Soud zároveň konstatoval, že "přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" nesmí být nijak omezen.
V rámci posouzení merita věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro uplatnění námitek v řízení o změně č. 7, přičemž byl vyzván k účasti na opakovaném veřejném projednání. Argumentaci stěžovatele, že byla narušena průhlednost procesu a že došlo k porušení § 13 vyhlášky č. 500/2006 Sb. ohledně přípravy dokumentace, soud nepovažoval za dostatečně opodstatněnou. Podle soudu došlo v případě plochy Z.99 pouze k vypuštění regulativu o maximální kapacitě, což "nijak neovlivnilo hranice plochy Z.99, její prostorové uspořádání a účelové určení". Soud tak potvrdil, že změna územního plánu nebyla v rozporu s předpisy a nadále považoval návrh stěžovatele za nepřípustný s ohledem na splnění všech podmínek uvedených v § 307 nového stavebního zákona.
Poslechnout shrnutí
Nejvyšší správní soud - Rozšířený senát: posouzení podmínky vzniku nároku na náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci; Správní řízení: překážka rozhodnutí odvolacího orgánu podle § 90 odst. 4 správního řádu
9. 6. 2026
4761/2026
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v projednávané věci zabýval otázkou, zda je odvolací orgán povinen při rozhodování o zastavení řízení dle § 90 odst. 4 správního řádu posuzovat význam jiného rozhodnutí pro nárok na náhradu škody. Soud konstatoval, že „za překážku rozhodnutí odvolacího orgánu podle § 90 odst. 4 správního řádu lze považovat jen případy, kdy by jiné rozhodnutí o odvolání mohlo mít význam pro posouzení podmínky vzniku nároku na náhradu škody ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.“, tedy se jedná pouze o případy odvolání proti předběžně vykonatelným rozhodnutím. V případě žalobkyně, které bylo zrušeno povolení k provozování loterie, však prvostupňové rozhodnutí nebylo předběžně vykonatelné a „pro posouzení podmínky dle § 8 tak nezáleží na důvodu jeho následného zrušení ministrem financí“.
V rámci ratio decidendi soud uvedl, že „zastavení řízení o zrušení povolení k provozování loterie nemůže u soudu ve správním soudnictví napadat osoba oprávněná z původního povolení“. Současně dodal, že „ani následné zastavení řízení o zrušení povolení z důvodu, že uplynula doba jejich platnosti, nebrání posouzení případného nároku na náhradu škody“ způsobeného předchozím rozhodnutím. Dále upozornil na to, že žaloba nynější žalobkyně, jako oprávněné z povolení, měla být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., což potvrzuje i dřívější judikatura. Rozšířený senát tedy uzavřel, že „pravomoc rozšířeného senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. proto není dána“, a vrátil věc k projednání třetímu senátu.
Poslechnout shrnutí
Nejvyšší správní soud - Důchodové pojištění: podmínky zvýšení předčasného důchodu
9. 6. 2026
4763/2026
Krajský soud v Praze se v rozsudku ze dne 9. 6. 2026, čj. 47 Ad 28/2025-43, zabýval otázkou, zda je možné při přepočtu předčasného starobního důchodu zohlednit dobu pojištění založenou dobrovolnou účastí na důchodovém pojištění. Soud konstatoval, že podle § 36 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. není rozhodující účast na pojištění, ale faktický výkon výdělečné činnosti v určitém rozsahu. "Pro zvýšení předčasného starobního důchodu není podle § 36 odst. 2 rozhodná účast na pojištění, která může být založena i dobrovolným přihlášením se k účasti na pojištění, ale toliko (faktický) výkon výdělečné činnosti v určitém rozsahu." Krajský soud se ztotožnil s novým výkladem žalované, který neuznává dobrovolné přihlášení k pojištění jako důvod pro zvýšení důchodu, a to ani na základě dřívější správy, která takový přístup akceptovala.
Soud také upozorňuje, že změna správní praxe nemůže být provedena svévolně a musí být odůvodněna závažnými důvody. "Měnící se správní praxe za nezměněného stavu právních předpisů může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité chráněné hodnoty." I přesto, že žalobkyně argumentovala diskriminací vůči osobám, které se přihlásily k dobrovolnému pojištění, krajský soud neshledal její námitky jako oprávněné. Závěrem soud zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení a zdůraznil, že je nutné se zabývat ochranou oprávněné důvěry žalobkyně v ustálenou správní praxi a přehodnotit, zda je možné aplikovat nový výklad i na její případ.
Nejvyšší správní soud - Veřejné zakázky: znaky běžného, obecně dostupného plnění; využití dynamického nákupního systému;
12. 5. 2026
4752/2026
V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2026, č.j. 22 As 15/2025-65, bylo posuzováno, zda je možné provádět práce letní a zimní údržby komunikací prostřednictvím dynamického nákupního systému (DNS). Soud konstatoval, že údržba komunikací splňuje podmínky pro běžné, obecně dostupné plnění podle § 138 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb. (ZZVZ). Bylo zdůrazněno, že takové plnění je opakovaně a běžně poptáváno širokým okruhem zadavatelů a nabízeno různými dodavateli. Jak soud uvedl: „přípustná míra přípravné fáze či součinnosti mezi zadavatelem a dodavatelem běžnou dostupnost plnění nevylučuje.“ Vzhledem k tomu, že jednotlivé práce vyžadují určitou míru individualizace a spolupráce, soud shledal, že to nebrání charakterizaci plnění jako běžně dostupného.
Dále soud konstatoval, že údržba pozemních komunikací není natolik komplexním plněním, aby bránila užití DNS. Nejvyšší správní soud se shodl s krajským soudem, že se na údržbu komunikací obecně nevztahuje požadavek na zásadní míru individualizace, když „přípravná fáze je součástí samotné podstaty údržby“. Krajský soud tedy nekritizoval závěry žalovaného, který si byl vědom, že určitá míra spolupráce a přípravy je standardní pro údržbu v širší městské aglomeraci. Soud měl také na zřeteli, že i když údržba vyžaduje přípravy a koordinaci, neznamená to, že není možné tuto činnost považovat za běžně dostupné plnění. Soud rovněž neakceptoval argumenty o diskriminaci kvalifikovaných dodavatelů, což bylo považováno za hypotetické. Naopak, příležitost pro účast v DNS byla vnímána jako podpora prosoutěžnosti mezi dodavateli.
Nejvyšší správní soud - Cla: vrácení cla z vadného zboží v případě sporu s dodavatelem; čekání na odstranění vad;
11. 5. 2026
4757/2026
Krajský soud v Praze v rozsudku čj. 54 Af 5/2024-65 ze dne 11. 5. 2026 posoudil žádost společnosti Strojmetal Aluminium Forging, a. s. o vrácení celního dluhu v souvislosti s dodáním vadného zboží. Soud konstatoval, že článek 118 odst. 1 celního kodexu nestanovuje podmínku pro vrácení cla výhradně na základě soukromoprávního úkonu, jako je odstoupení od smlouvy. Soud zdůraznil, že „jakékoli prohlášení o odmítnutí, které bylo umístěno v dostatečně dokumentovaném řízení, plně postačuje jako podklad žádosti o vrácení cla“ a podpůrně vyzdvihl možnost propustit zboží do režimu uskladnění, což by žalobkyni umožnilo nechat zboží pod její kontrolou během vyřizování reklamace a arbitráže. Dále se soud vyjádřil ke lhůtě pro podání žádosti, na kterou se nepromítají zdržení vyplývající z arbitráží nebo z pandemických opatření, a označil, že „všechny okolnosti, jež žalobkyně uvádí, jsou součástí běžného podnikatelského rizika“.
V rámci posuzování obiter dicta soud zrůraznil, že kvalitní správa podnikání zahrnuje připravenost na možné komplikace a dodržení procesních lhůt stanovených v celním kodexu, a uvedl, že „rizika vadného zboží a sporů se dodavateli naleželo přezkoumávat a plánovat“. Krajský soud tedy neshledal, že by existovaly nepředvídatelné okolnosti bránící podání žádosti o vrácení cla včas, a shledal, že „žalobkyně měla možnost uplatnit svá práva a povinnosti, a proto jí nelze přiznat požadavky na vrácení cla“ z důvodu opožděného podání. Soud dospěl k závěru, že žádost žalobkyně o vrácení dovozního cla byla podána po uplynutí zákonné lhůty a že žalovaný postupoval správně při jejím zamítnutí.